12. 6. 2015
Pohled na norský ropný průmysl očima mladého českého
odborníka
Počáteční skepse
Byla to pozdní 50. léta, kdy začal norský ropný sen. Jen
velmi málo lidí věřilo, že se na mořském dně nacházejí ložiska
fosilních paliv. Jeden norský ministr si byl dokonce tak jistý
nepřítomností ropy v Severním moři, že se nabídl vypít všechnu
ropu, která bude nalezena. Nicméně objev plynu v Holandsku roku
1959 přiměl lidi přehodnotit možnost přítomnosti ropy a zemního
plynu v Severním moři. Ačkoliv se pravděpodobnost nálezu ložisek
zdála malá, vyvolalo to nadšení, neboť se ropa musela do Evropy
převážně dovážet z jiných kontinentů a energetický průmysl byl
závislý na těžbě uhlí.
Velký bratr USA
První, kdo si zažádal o licenci na průzkum v norském
kontinentálním šelfu, byla firma Phillips Petroleum v roce 1962.
Hlavní zájem americké společnosti byl získat exkluzivní práva na
norské teritorium, to však podle tehdejší vlády nepřipadalo
v úvahu. Pokud by se mělo teritorium otevřít průzkumům, pak se
jich musí zúčastnit více společností. V té době zároveň probíhal
ještě jiný důležitý souboj a sice, jak se území v Severním moři
(SM) rozdělí mezi jednotlivé země kolem něj. Je pozoruhodné, jak
taková (v té době) bezvýznamná a co do počtu obyvatel malá země
byla schopná získat kontrolu na tak rozsáhlém území. Většina Norů
věří, že to bylo díky mimořádným vyjednávacím schopnostem
tehdejšího ministerstva zahraničí (mimo jiné zde koluje fáma, že se
jim podařilo přesvědčit dánskou stranu lahví alkoholu), jenže to
nemusí být tak jednoznačné. Zdá se pravděpodobnější, že velkou část
práce odvedly americké lobby ropných společností. Velká Británie
navrhla ekvidistantní rozdělení SM mezi Norskem a VB. To nejvíce
hrálo do karet právě Američanům a Francouzům, jelikož pokud by byla
ložiska nalezena na britském území, s největší pravděpodobností by
jejich rozvoj a kontrola připadla buď BP (British Petroleum) nebo
Shell, v té době již operující ve VB. Norsko byla daleko jistější
volba, neboť tam žádná ropná společnost v té době nebyla. Na
ekvidistantní rozdělení SM v roce 1965 kývly i další země a Norsko
mohlo slavit.
Zlatá šedesátá
V roce 1963 vláda vyhlásila suverenitu nad norským
kontinentálním šelfem (NKŠ) a to znamenalo, že veškeré nerostné
bohatství nalezené v NKŠ patří státu a pouze král (potažmo vláda)
má právo vydávat licence na průzkum a produkci. Ve stejném
roce mohly firmy začít se seismickým průzkumem, nikoliv však s
vrty. První vrt byl proveden v roce 1966, ropa však nalezena
nebyla.
To se podařilo až o tři roky později, roku 1969 bylo
objeveno první naleziště Ekofisk a samotná těžba začala roku
1971. V následujících letech bylo nalezeno množství dalších
ložisek a byly to zahraniční firmy, které přinesly do země nové
technologie a postupy, jak těžit ropu. Roku 1972 byl vytvořen
Statoil, státní ropná společnost, která automaticky získala 50%
kontrolu nad každou vydanou licencí. To bylo později upraveno tak,
že o zastoupení státu na každém novém ložisku rozhoduje parlament.
V dnešní době Statoil prakticky kontroluje norský ropný
průmysl a většinu ložisek s výjimkou těch, které patří Conoco
Phillips - na ty si ani Statoil nedovolí.
Roku 1985 pak bylo zapojení státu rozděleno do dvou
organizací. Do výše zmíněného Statoilu, který již státní firmou
není, ale stát je stále majoritním vlastníkem, a do společnosti
Petoro, která má na starost řadu ložisek, síť potrubí
transportující plyn a ropu a množství zařízení na
pevnině.
Ropa a zbraně na prodej
V roce 2013 bylo Norsko třetí největší producent zemního
plynu a dvanáctý největší producent ropy. Veškeré příjmy jdou do
národního fondu, který má zajistit vysokou životní úroveň dalším
generacím poté, co ropné zásoby dojdou nebo již nebude po ropě tak
vysoká poptávka. Jak citoval jeden náš profesor "Doba kamenná
neskončila nedostatkem kamene a ropná doba skončí daleko dříve, než
světu dojdou zásoby ropy". Norové využívají pouhá 4 % z celkových
příjmů národního fondu v jejich ročním rozpočtu, zbytek investují
do různých společnostní nebo státních dluhopisů.
Přestože mají určité zásoby hliníku, thoria a dalších
nerostů. Ropný průmysl je bezesporu největší a nejvýznamnější
byznys. Zhruba 60 % veškerého exportu z Norska tvoří právě ropa a
zemní plyn. Ostatní průmysl je více méně zanedbatelný.
Snad jen chov ryb, dřevozpracující a loďařský
průmysl, výroba zbraní a zbraňových systémů stojí za zmínku. To o
této skandinávské zemi není zas tak známo. V roce 2008 bylo Norsko
sedmým největším vývozcem zbraní - není lehké dohledat přesná
čísla, zvláště co se týče exportu. Výroba armádních systémů a
zbraní znamená rozsáhlé investice a bezesporu se v armádě operuje s
velkými objemy peněz. Není potom tolik překvapující, že tato
aktivita vynesla Norsku post Generálního tajemníka NATO v roce
2014. Dokonce se vyskytují názory, že by tento průmysl mohl být
v Norsku číslo jedna, až ten ropný zanikne. Přestože Norsko
zakazuje obchod s konfliktními zeměmi, daří se jim přes
prostředníky zbraně do těchto zemí dodávat, v tom bohužel hraje
svou roli vedle například Spojených států a Turecka i Česká
republika.
Pracovní ráj?
Osobně si myslím, že být takto závislý na jednom odvětví,
kde navíc jedna firma prakticky drží monopol, je značně riskantní.
To se také potvrzuje posledních pár měsíců. Ještě před tím, než
došlo k dramatickému propadu cen na podzim roku 2014, Statoil
oznámil, že je potřeba začít šetřit a že tím pádem zastavují
většinu projektů. Vzhledem k tomu, že je to právě Statoil, kdo
kontroluje většinu ložisek, mnoho firem se začalo logicky
strachovat. Oznámení přišlo někdy v polovině roku 2014 a střízlivý
odhad byl, že kolem 20 000 lidí přijde o práci. Ten se také
posledních 9 měsíců naplňuje a nízká cena ropy tomu nijak
nepřispívá. Samozřejmě když má firma problém uspokojit akcionáře
při ceně 100 $/bbl, tak to bude ještě složitější při ceně
poloviční. Troufám si tvrdit, že by Norsko mělo velký problém
udržet si konkurenceschopnost na evropském trhu nebýt ropných
nalezišť. V následujících odstavcích se pokusím své tvrzení
doložit.
Důležitým aspektem je dle mého názoru ochrana
zaměstnanců. Být zaměstnancem v norské firmě je báječné, zvláště
pokud člověk není nikterak ambiciózní. Je zde kladen velký důraz na
to, aby si všichni byli rovni a nikdo nevyčníval. Tomu odpovídá i
struktura managementu ve firmě. Neexistuje vykání a tím spíše
oslovování podle akademických titulů. S trochou nadsázky může
i nejposlednější inženýr říct projektovému manažerovi, že
zadanou práci dělat nebude, protože neodpovídá pozici, na kterou
byl přijat. Přitom se nemusí bát, že by přišel o práci. Vyhodit zde
zaměstnance je prakticky nemožné. Se vší vážností můžu říct, že by
se člověk musel hodně snažit, aby o práci přišel. Tedy
nejjednodušší způsob, jak se "zbavit" nechtěných zaměstnanců, je
právě v současném období. Bohužel nemám moc pracovních
zkušeností z ČR, tak nemohu porovnávat, jak to chodí ve větších
firmách, ale zde je normální přijmout na projekt kolem 30 %
konzultantů, kteří sice mají 2‑3krát větší plat než kmenoví
zaměstnanci, ale firma se jich může kdykoliv zbavit.
Motivace zaměstnanců
Další problém je motivace zaměstnanců. Ještě jsem se
nesetkal s tím, že by zaměstnanci měli variabilní složku příjmů,
což znamená, že se člověk nemusí bát finančních postihů, pokud by
náhodou nesplnil úkol nebo ho zkazil. To však bohužel platí i
obráceně a za kvalitně odvedenou práci nemůžete očekávat ani
bonusy, ani povýšení.
Navíc důležitou roli pro zaměstnavatele hrají odbory.
Myslím, že v ČR je normální mít odbory ve státní sféře a ve velkých
firmách. Navíc se odbory tvoří přímo v rámci firmy. V Norsku se
největší odborové organizace sdružují na základě dosaženého
vzdělání. To znamená, že například magistři z technických oborů
mají své odbory, bakaláři jiné a další jsou pro absolventy
ekonomických oborů. Mají obrovskou vyjednávací sílu a dalo by se
říct, že můžou dostat přes noc většinu firem na kolena. Na druhou
stranu například naše firma vstup do odborů podporuje. O zvyšování
platů jedná pouze se zástupci odborů, a nikoliv s každým
zaměstnancem individuálně. Členové odborů sice musí platit členské
příspěvky, ale na oplátku dostávají jisté výhody, například právní
ochranu při konfliktu se zaměstnavatelem, nižší úrokovou sazbu při
výběru hypoték, levnější pojištění, různé přednášky, akce pořádané
odbory a další. Po zkušenosti s českými odbory to pro mne bylo
velké překvapení a dosud je to velmi těžké pochopit, ale všem to
zde přijde naprosto normální.
Vysoké platy
To nejdůležitější jako vždy nakonec. Z mého pohledu
největším problémem jsou vysoké platy. Zdejší platy jsou vysoko nad
průměrem EU a jsou vyšší než platy západoevropských zemí. To je
hlavní důvod tak vysoké migrace do Norska. To podle mého názoru
může vytvářet problémy do budoucna. Firmy vždy hledají způsob, jak
snížit náklady, proto se také většina ryb vylovených v Norsku
posílá zpracovat do Číny a pak obratem zpět jako hotový produkt. V
ropném byznysu je to podobné. Engineering se outsourcuje do Polska
nebo ještě častěji do Indie, kde, jak říká můj indický kamarád,
"hodíš kamenem a trefíš inženýra". Pro firmy je to mnohem
výhodnější, práce je hotova rychleji a za zlomek ceny. Sem pak
přijde hotový produkt, který se pouze kontroluje a vyhodnocuje. To
samé se děje při montáži. Plošiny se staví v Jižní Koreji a jiných
zemích. Jedna z posledních plošin, která je právě nyní na cestě do
Norska, je Goliath. Tu vlastní ENI a je to první plošina, která
bude těžit v Barentsově moři. Jde vlastně o takový technologický
zázrak, ale o tom třeba v dalším vydání. Dělat cokoliv v Norsku a
speciálně pak přímo na plošině je velice drahá záležitost. Proto se
firmy snaží práci dodělat v zahraničí, poté udělat poslední úpravy
zde na pevnině a v co nejkratším čase vše smontovat a zprovoznit.
Samozřejmě to tak neplatí vždycky, ale z mé zkušenosti je toto
běžná praxe.
Vyhlídky do budoucna
Je složité spekulovat, jak bude vypadat Norsko, až ropný
věk skončí, zatím to ale nevypadá, že by si s tím Norové lámali
hlavu. Před objevem ropných ložisek to byla jedna z nejchudších
zemí v Evropě, na úrovni Irska a Portugalska bez významnějšího
průmyslu. Vypadá to, jako by se na tento fakt dávno zapomnělo,
Norové žijí přítomností a svědomitě šetří do budoucna, aby mohli
udržovat svůj klidný a bohatý sociální stát. Jestli je to správná
cesta, ukáže čas.
Autor po dokončení bakalářského studia na VŠCHT na fakultě
ochrany prostředí - technologie paliv pokračoval
v magisterském studiu chemického inženýrství na NTNU
v norském Trondheimu. Nyní pracuje v Change managementu firmy
Apply Sørco, která dodává různá řešení pro větší operátory
(Statoil, ENI, Conoco Phillips etc.), především na norském území.
Firma sídlí ve Stavangeru a spadá pod koncern Apply, který se
soustředí výhradně na ropný byznys.
Autor: Ondřej Česák, Zdroj: PETROLmedia