Atributy podpory rozvoje biopaliv

Schvalování novely zákona o spotřebních daních provází v parlamentu diskuse, jejímž středobodem se stal mediálně senzační konflikt zájmů ministra Babiše. Debata politiků se bohužel neodvíjí na racionálním základu opírajícím se o odborná fakta a v důsledku toho jsou od samého začátku prostřednictvím médií veřejnosti předkládány zkreslené a zavádějící informace.

Novela nezvyšuje podporu biopaliv, ale naopak snižuje

První evropská směrnice o přimíchávání biopaliv do pohonných hmot vznikla v roce 2003 a připravovala se pět let, tedy od roku 1998. Cílem EU je 10% podíl biopaliv do roku 2020. Tento cíl dodnes nikdo nezpochybnil. Již při schvalování prvního programu v letech 2008/2009 bylo jasné, že se bude opakovat, protože program podpory bylo možné notifikovat v EU pouze na maximálně šest let, a bylo jasné, že potřeba vysokoprocentních biopaliv bude třeba až po roce 2016 pro plnění snižování emisí. Současný druhý víceletý program se na Ministerstvu zemědělství připravoval již od roku 2013 a do vlády šel bez pozornosti médií v srpnu 2014. Vzhledem k tomu, že jde o daňový zákon, mělo ho předkládat Ministerstvo financí, avšak kvůli ohlášenému domnělému střetu zájmů Andreje Babiše ho předkládalo Ministerstvo zemědělství.
Nová legislativa nezvyšuje podporu pro biopaliva, ale naopak. Současně navržený druhý víceletý program podstatně zpřísňuje podmínky pro používání biopaliv - ruší nulovou spotřební daň u 100% biopaliv a zavádí nově sazbu spotřební daně až 1,80 Kč/litr, zvyšuje sazbu spotřební daně u směsných biopaliv (SMN 30, E 85) a zároveň omezuje zatím neomezené započítávání vysokoprocentních biopaliv do zákonné normy povinného přimíchávání.
Když opakovaná notifikace nebude úspěšná, daňová podpora skončí 1. 7. 2015. V souladu se zákonem o ochraně ovzduší se budou biopaliva přimíchávat dále, ale pouze v rámci povinného přimíchávání. Navíc i v případě, že by nebyla poptávka na českém trhu, čeští výrobci mohou biopaliva vyvážet, už nyní vyvážejí cca 30 % produkce.
V ČR je podpora biopaliv obecně nižší než v okolních státech, stejně jako aktuální objem přimíchávání. Např. v Rakousku nebo Slovensku je uplatněna nulová sazba spotřební daně i na objem biopaliv v nízkoprocentních směsích, v ČR nikoli. V jiných státech, např. v Belgii nebo Francii funguje nebo fungoval tzv. kvótní systém, který prakticky podporoval pouze domácí producenty. V Polsku zase platí, že 70 % biosložek musí pocházet z domácích zemědělských surovin. Nižší nebo nulová sazba spotřební daně na trhu pohonných hmot není nic nového. Dlouhodobě se uplatňuje i v ČR a historicky kromě biopaliv platí i pro motorová paliva fosilního původu, například na LPG nebo stlačený zemní plyn. V minulosti se takto také pomohlo k zavedení bezolovnatého benzinu. Cíl je přitom vždy stejný - podpořit prodej výrobku, na jehož rozvoji má stát zpravidla ekologický zájem.

Adresáti podpory prodeje biopaliv

Z probíhající diskuze se úplně vytrácí, pro koho je vlastně podpora biopaliv atraktivní. V systému fungování výběru spotřebních daní totiž není technicky možné, aby si výrobci přišli do roku 2020 na miliardové zisky, jak předkládají někteří politici. Výrobce nebo dovozce biosložky obvykle prodá ze svého skladu výrobek distributorovi do dalšího daňového skladu. Tento prodej mezi sklady není ze zákona zatížen žádnou daní. Výrobce tak často ani neví, jak bude jeho biopalivo použito. Zda pro povinné přimíchávání, kde je placena plná sazba spotřební daně příslušná motorovému palivu, nebo pro výrobu vysokoprocentní směsi, které přísluší nižší sazba spotřební daně. Jde o komerční rozhodnutí distributora nebo provozovatele daňového skladu. Podpora biopaliv slouží k rozvoji jejich prodeje. Subjekt však musí tak jako tak splnit jednak povinnost přimíchat povinný objem biopaliv a současně docílit předepsané snížení emisí CO₂. Sníženou sazbou distributorovi stát pouze nabízí další možnost, jak splnit tuto EU povinnost, kterou na něj uvalil.

Dopady případného nepřijetí novely

Případné nepřijetí novely zákona o spotřebních daních bude mít logicky dopad na firmy působící v oboru distribuce pohonných hmot. Podpora je adresována a je tedy výhodou právě pro distributory, provozovatele daňových skladů a obchodníky, kteří prodávají pohonné hmoty tzv. oprávněným příjemcům. Zjednodušeně řečeno těm, kteří také mají možnost nakoupit pohonné hmoty stále ještě bez spotřební daně. Ti všichni díky tomu mohou plnit povinné přimíchávání a snižování emisí CO₂ částečně na náklady státu. Respektive mohou neplatit plnou sazbu spotřební daně jako při povinném přimíchávání, ale nižší sazbu pro vysokoprocentní biopaliva. A šikovní distributoři toho dokážou často výborně využít, když prodávají tzv. čistá motorová paliva bez biosložky, ale za cenu, jako by biosložku obsahovala, a vedle toho prodávají vysokoprocentní směsi s nižší spotřební daní.
Stát na to ale zareagoval a navrhl omezit toto tzv. započítávání na 30 %, což je přibližně objem, který se takto započítal už v roce 2014. Nezvýšil objem biopaliv na trhu, ale potvrdil jen stav roku 2014. Naopak, vysokoprocentním biopalivům stát navrhnul podstatně omezit jejich atraktivitu tím, že snížil jejich podporu. Současně tímto dokonce dvakrát zvýšil výnos pro státní kasu. Jednak novým zavedením nebo zvýšením spotřební daně a za druhé tím, že omezením na 30 % zamezí do budoucna rostoucímu propadu výběru plné spotřební daně, kterou očekává rozpočet vybrat v rámci povinného přimíchávání. Kdyby to stát neudělal, tak by hrozilo, že by se časem celá povinnost plnila vysokoprocentními biopalivy. Stát by přišel o výnos rovnající se rozdílu plné sazby spotřební daně proti té snížené, podporované. EU právě tuto možnost tzv. započítávání v původním programu rozporuje a případné další notifikace rozhodně neschválí. Podle dostupných informací dokonce rozporuje i navržený limit 30 % a požaduje možnost započítávání zcela zrušit. Tlačí tak na zvýšení podílu biopaliv, což by zase přineslo úspory emisí CO₂.
Další neblahý důsledek nepřijetí novely se týká ochrany trhu s pohonnými hmotami. Součástí novely je totiž i opatření, že povinné osoby musí deklarovat plnění povinnosti přimíchávat nikoli pouze jednou ročně, ale nově čtvrtletně. S tímto návrhem přišla Celní správa. Často se totiž stává, že nekalý obchodník podniká při prodeji pohonných hmot tím způsobem, že povinnost snižovat emise a přimíchávat neplní a před skončením roku prostě firmu položí nebo prodá či zlikviduje. Získanou výhodu jednak využije ekonomicky pro sebe, ale hlavně poškodí další slušné podnikatele na trhu pohonných hmot. Tento trh má dnes svých problémů v Evropě dost a dost a tohle mu jenom přitěžuje. A tak politici místo toho, aby přispěli k eliminaci šedé ekonomiky a stabilizaci těžce zkoušeného trhu s ropnými produkty, tak toto obětují v politických přestřelkách.

Růstu biopaliv se v ČR neubráníme.

Legislativa týkající se biopaliv je opravdu složitá. V zásadě platí dvě souběžné legislativní normy. Ta první, u nás známější, je povinnost přimíchat 10 % energetického obsahu biopaliv do pohonných hmot. Dnes ale je možná méně důležité, protože klíčovou roli bude sehrávat povinnost snížit emise v dopravě, a to o 6 % v roce 2020 ve srovnání s rokem 2010. Toho lze dosáhnout právě přimícháním biopaliv nebo použitím elektřiny v dopravě apod. Aby však splnil povinný subjekt (jednoduše distributor pohonných hmot) povinnost snížit emise o 6 %, bude muset přimíchat podstatně více biopaliv než povinných 10 % energetického obsahu. Odhadem 12 - 15 %, podle úrovně úspory emisí, kterou každé biopalivo a jeho výrobce musí mít auditováno a certifikováno.
Růstu biopaliv se tak v ČR neubráníme. V současnosti platí povinnost přimíchávání 6 % biosložky v motorové naftě a 4,1 % v benzinu. Jde o procenta objemová, nikoli tzv. energetického obsahu dle legislativy EU. Rozdíl mezi procenty tzv. energetického obsahu, o němž mluví legislativa EU, a objemovou náhradou v procentech, se kterou pracuje česká legislativa, je velmi podstatný a bohužel se u nás tato čísla stále zaměňují. Biopaliva obsahují ve stejném objemu paliva o něco méně energie než ropný produkt. Bionafta asi o 6 - 8 %, biolíh asi o 25 %. Takže pro náhradu 10 % energetického obsahu potřebuji nikoli 10 % objemu, ale v případě náhrady bionaftou asi 11 % objemu a v případě biolihu přibližně 12,5 % objemu. Pokud máme splnit 10 % energetického objemu v roce 2020, potom nám na to nebude stačit 10 %, ale přibližně 11 - 12 % objemového podílu biopaliv.

Zavádění biopaliv dalších generací

Není také pravda, že Evropa od biopaliv ustupuje. I v případě, že dojde k zastropování biopaliv první generace na úrovni 7 %, bude to znamenat celkové zvýšení objemu biopaliv první generace v ČR. S ohledem na vysokou míru úspory CO₂ budou biopaliva první generace bezpochyby na trhu i nadále po roce 2020.
Snahou EU je, aby k splnění cíle došlo kombinací biopaliv 1. generace a dalších generací, resp. i prostřednictvím tzv. vyspělých biopaliv (anglicky "advanced biofuels"). Původní představy EU byly ambiciózní v oblasti dalších generací, ale realita přece jen zvítězila, a tak původní viditelně nereálná vize 2,5 % vyspělých biopaliv z cíle 10 % nakonec skončí nikoli jako povinný cíl, ale jako dobrovolný, indikativní a na úrovni pouhých 0,5 %.
Biopaliva dalších generací nebo vyspělá biopaliva nemají být vyráběna ze zemědělských surovin pěstovaných na orné půdě. Snaha EU je, aby byly z odpadů, mořských řas apod. Z čeho se mají biopaliva druhé a vyšší generace produkovat v dostatečném objemu pro plnění vytyčených cílů, to zatím nikdo neví. Otázek k zajištění dostatečné surovinové základny zbývá nezodpovězeno hned několik. Když se nevypěstuje na poli, kde se tedy vezme?
Má-li jako zdroj sloužit odpad, pak problémem do budoucna bude definice, co odpad je a co už odpad není, případně co se s tím odpadem dělá dnes. Podle zemědělských odborníků hrozí podobná blamáž, jakou dnes vidíme např. u železného šrotu v ČR. Tady dokonce chce stát zavádět "malou kobru" na boj proti spekulantům. V případě neřízeného tlaku na využití odpadů se jednoduše z komodit budou dělat odpady a ty potom používat k výrobě. Prvogeneračním biopalivům se přitom nedá vytknout jedna klíčová věc - jsou výrobně levná, zavedená na globálním trhu, obchoduje se s nimi na burze, na rozdíl od dalších generací. Výhoda některých biopaliv dalších generací oproti těm dnešním zase spočívá ve flexibilitě použití při výrobě pohonných hmot, takže budou snad atraktivní i pro rafinérský sektor. Dříve se také často uváděla i vyšší úspora emisí CO₂. Biopaliva 1. generace ale dnes běžně dosahují úspory hodně přes 60 % proti palivům ropného původu, a tak se může lehce stát, že druhá generace může být z tohoto pohledu dokonce horší. A míra úspory je klíčová ve vazbě na cenu biosložky, což je ostatně vidět i na trhu v Německu, kde dnes povinné osoby zajímá hlavně úspora emisí, a nikoli to, o jakou generaci jde.
Biopaliva dalších generací ale zatím vycházejí podstatně dražší a v tomto důsledku je i v Evropě výrazný nedostatek výrobních kapacit. Pro srovnání, jednotka na výrobu tzv. lignocelulózového bioetanolu v Itálii stála asi 4 miliardy korun při kapacitě menší než 40 000 tun. Odhadem je tak čtyřikrát dražší než jednotka první generace na srovnatelný objem. Navíc je ekonomicky živa spíše z prodeje podporované elektřiny, než z prodeje biopaliv. Surovinou je zde obilná sláma. Jaký je ale rozdíl, jestli ze zemědělské komodity nepoužijeme zrno, ale jen slámu? Obilná sláma je možná odpad, ale daleko spíše je to přírodní hnojivo a zdroj humusu, jež budeme muset stejně nějak v půdě nahradit. Kdyby tomu tak nebylo, tak by se dnes někde musely hromadit obrovské stohy slámy, které nikdo nechce.
Další projekt na papíře zatím existuje v Makedonii. Sice deklaruje, že bude používat suroviny nepotravinářské, na jejichž produkci ale stát poskytl asi 20 000 ha údajně nezemědělské půdy. Když na ní ale lze pěstovat cosi pro výrobu biopaliva, tak proč tam nejde pěstovat cosi pro lidi nebo pro zvířata? V Německu byla ještě v minulosti jednotka používající technologii pyrolýzy, ale zkrachovala. Často se uvádí mezi těmito jednotkami i ty, které používají např. upotřebené rostlinné oleje a tuky. Tady nejde ale o jiné výrobny nebo technologie. Tyto suroviny budou umět zpracovat i prakticky všichni výrobci první generace, a tak daleko spíše vznikne souboj o suroviny, nikoli o technologie. Že z nich např. vnitrozemské státy s výborným zemědělstvím vyjdou jako poražení, to je nabíledni.

Jak je to jinde a jiné formy biopaliv

ČR je v čele inovace v EU jinde. Je výjimečná produktem směsná motorová nafta, označovaným SMN 30 nebo B30. Jedná se o palivo s 30 % biosložky. EU se viditelně inspiruje tímto produktem a plánuje jeho celoplošné rozšíření. V přípravě je evropská norma, která umožní jeho výrobu ve všech členských zemích. Zatím se diskutuje, jestli zde bude obsah biosložky 20 nebo 30 %, ale jedna z variant určitě uspěje. Je totiž výhodná a atraktivní i pro zpracovatele ropy a výrobce ropných produktů, kteří tu uplatní 70 % motorové nafty - jde o společný produkt výrobce biopaliva a motorové nafty. Navíc se distribuuje prostřednictvím stávajících čerpacích stanic úplně stejně jako motorová nafta. Dlouhodobé testy navíc prokázaly, že není třeba úprav motorů a běžný motorista má tak dostupnou alternativu a možnost volby, přičemž tímto produktem může povinná osoba plnit dnešní i budoucí povinnosti jak snižování emisí, tak povinného objemu biopaliv. Obdobou tohoto produktu je v případě automobilového benzinu směs etanolu a benzinu E85. Na toto palivo dnes jezdí polovina Jižní Ameriky a motorista na ni narazí taktéž při tankování v USA nebo ve státech jihovýchodní Asie. Tyto země se pouze snaží v rámci svých přírodních podmínek co nejlépe se vypořádat jak s energetickou potřebou, tak s ekologií. Měřeno současnou debatou na téma biopaliva, viditelně to v podstatné části světa umí lépe než my.