Babišova hra o české rafinerie

Polský PKN Orlen si v Česku nadělal řadu nepřátel. Formuje se proti němu aliance státem vlastněného Čepra, Babišova Agrofertu a maďarského koncernu MOL.

Získali jsme medaili za vzornou kvalitu od kanceláře Bílého domu, chlubí se zaměstnanci kralupské rafinerie. Letecké palivo vyrobené v Česku splnilo ty nejpřísnější požadavky, které Američané mají pro prezidentský Air Force One. Kovové vyznamenání dnes zaměstnanci rafinerie opatrují jako svatou relikvii.
Navzdory prestižnímu ocenění mají české rafinerie v Kralupech nad Vltavou a Litvínově před sebou nejistou budoucnost. Sužuje je podinvestovanost, nadbytek výrobních kapacit v regionu i napjaté vztahy mezi polským vlastníkem českých rafinerií a dalšími hráči v oboru ropných produktů.
Dnešní rozdání karet není ani optimální, ani obvyklé v evropských poměrech. Tuzemské ropné rafinerie a hlavní petrochemické závody, sdružené v holdingu Unipetrol, většinově vlastní PKN Orlen, který je pod kontrolou polské vlády. Český stát naopak stoprocentně vlastní firmy Mero a Čepro. První z nich provozuje ropovody a nádrže na strategické ropné zásoby, druhá má na starost distribuci a skladování pohonných hmot.
Státní podíly v Meru a Čepru spravuje ministerstvo financí vedené majitelem Agrofertu Andrejem Babišem. To dodává celému konfliktu novou dimenzi. Babiš chtěl před 10 lety koupit Unipetrol společně s PKN Orlenem, ten ale z dohody vycouval. Agrofert poté spustil sérii arbitrážních a soudních řízení, v nichž částečně uspěl.
Dalším účastníkem hry o budoucnost zpracování ropy v Česku je maďarský rafinerský podnik MOL, pod který spadá i bratislavský Slovnaft. MOL v letošním roce koupil sítě čerpacích stanic Agip a Lukoil a už dříve ovládl řetězec Pap Oil. Získal tak na trhu s benzinem a naftou podobný tržní podíl, jaký má Benzina náležící pod Unipetrol.
Mezi lidmi pohybujícími se v ropném byznyse lze narazit na názor, že Babiš, Čepro a MOL jsou spojenci se stejným cílem. A tím je donutit Poláky k odchodu z českých rafinerií. Ještě častěji se lze setkat s tvrzením, že PKN Orlen je špatný vlastník, který své české dceřiné firmy špatně spravuje a nestará se o jejich dlouhodobou perspektivu.
Mezi zmíněnými zájmovými skupinami se právě rozehrává velká hra o byznys v oboru přepravy a zpracování ropy. Prvním krokem má být personální "čistka" ve společnosti Mero ČR.

První krok je ovládnout Mero

Státem vlastněný provozovatel ropovodů a nádrží na ropu Mero ČR má pověst bezproblémové firmy, s níž vláda neměla větší potíže. Hospodaření firmy je dlouhodobě ziskové, loňský zisk dosáhl téměř 300 milionů korun.
Někdy ani to nestačí. Členové dozorčí rady, které v červnu dosadilo ministerstvo financí, všemožně znepříjemňují manažerům Mera život. "Za poslední čtyři měsíce nám dozorčí rada zadala 68 úkolů. Mnohé z nich mají jen obtěžující charakter, třeba jsme museli vypracovat zprávu o protipožárních opatřeních za posledních 20 let," odpověděl zdroj týdeníku Ekonom z vedení Mera.
Vše prý působí dojmem, že členové dozorčí rady mají snahu "něco" najít, aby následně mohli topmanagement vyměnit. V ohrožení je tak pozice generálního ředitele a předsedy představenstva Jaroslava Pantůčka, který vede firmu skoro 10 let.
Ministerstvo financí se přímé odpovědi na otázku ohledně chystaných personálních změn vyhýbá. "V červnu došlo k výraznému posílení odbornosti dozorčí rady, která má za cíl důslednou a efektivní kontrolu práce představenstva. Pokud by rada identifikovala nějaká pochybení managementu, pak ministerstvo financí bude jako vlastník tuto situaci řešit," odpověděl mluvčí ministerstva Radek Ležatka.
Pozici Pantůčka a jeho kolegů zřejmě oslabil fakt, že brání integraci Mera s Čeprem do jednotného státního ropného holdingu. Za chystanou výměnou šéfů Mera nemusí být nutně ministr financí a majitel Agrofertu Andrej Babiš, podle zdrojů Ekonomu na změnu tlačí lidé, kteří Babišovi v otázce ropného byznysu radí. Někteří z nich mají ambice uvolněná manažerská místa v Meru či dalších firmách obsadit.
Tím, kdo údajně tahá za nitky v zákulisí, má být bývalý šéf Unipetrolu a Čepra Pavel Švarc. Ten nyní řídí aktivity skupiny KKCG Karla Komárka v Rusku, ale má údajně zájem vrátit se na vhodné šéfovské místo v Česku.

Vše je o lidech

Ve sporu o české rafinerie a petrochemii totiž nehrají roli jen zisky a tržní podíly. Důležitým faktorem jsou špatné vztahy mezi šéfy znepřátelených táborů. Pokud lze poukázat na konkrétní chybu, které se PKN Orlen dopouští, pak je to personální politika polského vlastníka v Unipetrolu.
Fluktuace v řadách vrcholového i středního managementu je vysoká a odcházející lidé často nastupují do firem či podnikatelských skupin, s nimiž Unipetrol nemá zrovna idylické vztahy. Babiš například v létě do dozorčích rad Čepra a Mera dosadil Ivana Součka, bývalého dlouholetého ředitele České rafinérské, i další manažery, kterých se polský vlastník zbavil.
Poměrně velkou skupinu bývalých vedoucích pracovníků Unipetrolu dnes zaměstnává Babišův Agrofert. Mezi jeho nejvyššími manažery lze nalézt bývalého šéfa Chemopetrolu Petra Cingra nebo loni odvolaného ředitele Parama Milana Kuncíře. Bývalý finanční ředitel Benziny Josef Mráz je dnes výkonným ředitelem Agrofertu.
Místa po odcházejících lidech stále častěji obsazují polští manažeři, kterých je v Unipetrolu již okolo čtyř desítek. Například v šestičlenném představenstvu Unipetrolu se udržel jediný Čech - Martin Durčák.
Vztahy mezi polskými manažery a jejich českými kolegy lze těžko označit za přátelské. Zdroje týdeníku Ekonom naopak hovoří o střetu firemních kultur a vzájemné nedůvěře. Výsledkem je personální nestabilita postihující hlavně pražskou centrálu mateřské firmy Unipetrol. Střetává se zde "americký přístup" Poláků, kteří vyžadují pracovní den trvající až 12 hodin, s povahou Čechů, kteří upřednostňují pohodovější režim.
Na konfrontační přístup Poláků si stěžují také manažeři firem, které s Unipetrolem obchodují. Zatímco Češi v ropné branži jsou zvyklí považovat se za kolegy a udržovat přátelské vztahy napříč firmami, Poláci na profesní sounáležitost evidentně nehrají.
Zapomenout nelze ani na napjaté vztahy mezi PKN Orlenem a Babišovým Agrofertem. Obě podnikatelské skupiny šly do privatizace Unipetrolu v roce 2004 společně, jenže Poláci vyšachovali Babiše ze hry a slíbenou část Unipetrolu mu neprodali. Vztahy mezi oběma holdingy byly natolik špatné, že Unipetrol donedávna odmítal od Agrofertu nakupovat bionaftu.
K tomu všemu je třeba přičíst chaotickou personální politiku ze strany polského PKN Orlenu. Od května roku 2005, kdy Poláci převzali od české vlády majoritní 63procentní podíl, došlo k pěti výměnám na postu šéfa představenstva.
V životopise pěti polských členů představenstva Unipetrolu nelze přehlédnout jeden nápadný detail. Žádný z nich nemá vysokoškolské vzdělání v oboru chemie ani dlouholetou praxi v sektoru zpracování ropy.

Poláci mají rafinerie, Maďaři benzinky

Původní model vypadal následovně: Unipetrol vlastnil 51procentní podíl v České rafinérské, pod niž spadají ropné rafinerie v Litvínově a Kralupech nad Vltavou. Zbytek drželi západní investoři - Shell, Eni a Conoco.
Jako první se stáhlo Conoco, následoval Shell. Eni je také na odchodu, jeho podíl měl koupit maďarský MOL. Jenže Unipetrol v červenci využil svého předkupního práva a podal nabídku na jeho více než 32procentní podíl.
Po úplném ovládnutí českých rafinerií toužil PKN Orlen dlouhodobě. "Stoprocentní akciový podíl umožní posílit naši pozici na českém trhu a zvýší bezpečnost dodávek surovin pro petrochemický segment společnosti Unipetrol," komentoval v létě transakci generální ředitel Unipetrolu Marek Świtajewski.
Tak zásadní transakce není možná bez souhlasu antimonopolních orgánů. Brněnský Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) dostal desítky připomínek od firem, které mají obavy z dominantní pozice Unipetrolu na velkoobchodním trhu s pohonnými hmotami. Úřad si na posouzení komplikovaného případu vzal dodatečnou čtyřměsíční lhůtu. Jeho konečný verdikt lze tedy očekávat až někdy během ledna. Vzhledem k citlivosti případu nelze vyloučit možnost, že stoprocentní ovládnutí rafinerií Unipetrolem zcela zablokuje nebo ho schválí s omezujícími podmínkami.
Potřebný souhlas od ÚOHS a Evropské komise již naopak má maďarský MOL, který pohltil síť 125 čerpacích stanic značky Agip i 44 benzinek sítě Lukoil. Pokud přičteme dceřiný Slovnaft a dříve koupenou firmu Pap Oil, tak se MOL posunul na počet 318 čerpacích stanic. Současný lídr trhu - Benzina náležející do skupiny Unipetrol - jich má 338.

Příliš mnoho kapacit

Unipetrol se dostává do nepříznivé situace. MOL bude logicky preferovat dodávky benzinu a nafty z produkce dceřiného Slovnaftu, který je již dnes napojen na síť produktovodů společnosti Čepro. Připraví tím české rafinerie o část tržního podílu na velkoobchodním trhu. Riziko uzavření jedné z tuzemských rafinerií významně vzroste.
Evropské rafinerie přitom v posledních letech zabředávají do krize. Na svědomí ji mají auta s nižší spotřebou, nástup alternativních paliv, slabý ekonomický růst, nízké marže i rostoucí dovozy plastů z arabských zemí.
Od roku 2007 ukončilo v zemích Evropské unie provoz 15 ropných rafinerií. Patří mezi ně i menší provoz Paramo v Pardubicích, který ukončil zpracování ropy v květnu 2012. Kapacita zpracování ropy v Česku tím klesla o 840 tisíc tun ropy ročně. Ostatní rafinerie tento výpadek bez problému nahradily.
Ve srovnání s konkurenty z okolních zemí na tom nejsou zbývající české rafinerie dobře. Tíží je poplatky za elektřinu z obnovitelných zdrojů i na evropské poměry vysoké platby za přepravu ropy. Nejistá perspektiva se odráží v nízkém objemu schválených investic do rozvoje litvínovské a kralupské rafinerie. Poslední strategické rozvojové investice se v nich odehrály v letech 1997 až 2002. Od té doby oba výrobní komplexy technologicky zaostávají.
Nízký objem investic však nelze dávat za vinu jen polskému vlastníkovi. Zdrojem potíží je rozhodnutí z roku 2003, kdy čtveřice tehdejších akcionářů rozhodla o transformaci České rafinérské do pozice "přepracovací rafinerie", která na objednávku akcionářů za poplatek zpracovává ropu. Akcionáři mají plnou kontrolu nad nákupem ropy i prodejem produktů.
Česká rafinérská je od té doby v roli nesvéprávné společnosti, která nemá vlastní peníze na svůj rozvoj a o každou korunu musí žádat své akcionáře. Ti zrovna štědrostí nevynikali, jednotností názorů také ne. Jak s nadsázkou poznamenal jeden z oslovených manažerů, akcionáři rafinerií se nebyli schopni shodnout ani na tom, zda na valné hromadě budou chlebíčky se šunkou, nebo s lososem.
Velké investiční programy zůstávají slabinou českých rafinerií i petrochemie dodnes. Aktuální problém se týká ekologizace provozu podnikové elektrárny v Litvínově. Většina elektrárenských a průmyslových podniků právě investuje stovky milionů korun do snížení emisí oxidů dusíku a síry, aby splnila přísnější limity platné od ledna 2016, jenže Unipetrol dosud ani nevybral dodavatele.
Podle vyjádření firmy je zatím čas. "Teplárna T700 je zařazena do Přechodného národního plánu, lhůta pro splnění nových emisních limitů je tedy prodloužena až do konce června 2020," reagoval mluvčí Unipetrolu Mikuláš Duda.
Avšak ani vyřešení emisí neznamená výhru. Litvínovská rafinerie spaluje hnědé uhlí z produkce Severní energetické. Jenže zásoby v rámci těžebních limitů rychle docházejí a vedení Unipetrolu dosud nerozhodlo, čím severočeské uhlí do budoucna nahradí.

Atomizovaný sektor

K výše uvedeným slabinám rafinérské branže v Česku je třeba připočíst ještě jednu - rozdrobení sektoru mezi velké množství firem s protichůdnými zájmy. Běžný model v okolních zemích je takový, že majitel rafinerie zcela nebo částečně vlastní ropovody i další produktovody sloužící hlavně pro přepravu motorových paliv do skladů. V Česku tomu tak není.
Ropovody má na starost státem vlastněný podnik Mero ČR. Jeho prioritou však je tvořit co možná nejvyšší zisk, nikoli pomáhat rafineriím příznivými tranzitními poplatky. Mero a Unipetrol se za posledních pět let několikrát dostaly do ostrého sporu ohledně výše těchto plateb.
Obě strany mají po ruce pádné argumenty. Provozovatel rafinerií si stěžuje, že sazba za kilometr přepravy je v Česku vyšší než v okolních zemích. Mero ČR reaguje tvrzením, že náklady na údržbu a provoz ropovodů jsou na běžné úrovni a problém je v nízkém objemu přepravené ropy. Jednotkové náklady tudíž vycházejí vysoké.
Logickým řešením je majetkově propojit rafinerie s podniky Mero a Čepro. Debatu na toto téma rozpoutal v létě 2012 tehdejší ministr průmyslu a obchodu Martin Kuba (ODS). Záměrem bylo sloučit Čepro a Mero a následný kapitálový vstup státem kontrolovaného podniku do České rafinérské.
Bývalí spoluvlastníci rafinerií se sice stáhli, jenže na základě předkupního práva jejich podíl získal Unipetrol. "V současné době nejsou podmínky pro kapitálový vstup kohokoli do České rafinérské, neboť její vlastník uplatnil svá opční práva s úmyslem získání postavení jediného vlastníka," reagoval mluvčí ministerstva průmyslu a obchodu Miroslav Kynčl.
Další kolo jednání o přerozdělení vlivu v ropné branži se odehrálo letos v létě. Stát zastoupený Čeprem se pokusil vyjednat nákup kralupské rafinerie, jenže polský PKN Orlen na takovou nabídku nepřistoupil. Poláci naopak několikrát v minulosti vyjádřili zájem o odkoupení Čepra a Mera. Pokaždé však narazili na neochotu českých vlád tyto strategické firmy prodat.
Pokud má sektor zpracování ropy v Česku přežít, integrace rafinerií s přepravou ropy a produktů se zdá být nevyhnutelná. Jinak reálně hrozí, že benzin či nafta pro naše plechové miláčky budou pocházet výhradně z dovozu.