Snaha státu získat rafinérii je legitimní

"Česká republika a přilehlá území se stanou polem tvrdého konkurenčního boje o zákazníky," říká v rozhovoru jeden z našich předních odborníků v oboru výroby a distribuce pohonných hmot, dřívější pracovník Benziny, později ředitel Shell Czech Republic, který v současnosti působí na Ministerstvu průmyslu a obchodu. 

Jaká je konkurenceschopnost českého petrolejářského průmyslu ve střední Evropě?
To je otázka na odborníka čistě rafinérského nebo petrochemického oboru. Já se na to dívám zejména z pohledu mých 35 let zkušeností z našeho trhu a pak něco z Evropy. Z pohledu technické vybavenosti na tom rafinérie v České republice nejsou v zásadě nijak špatně. Technologické vybavení je staví na úroveň těch relativně lepších v porovnání s celým zbytkem Evropy. Koncentrace zpracovatelského průmyslu v nejbližším okolí je ale poměrně vysoká. Postavení jednotlivých rafinérií je logicky založené na tom, jakým způsobem s nimi jejich majitelé nakládají, jak je udržují v provozu na optimální hladině zpracování ropy, do jaké míry se starají o jejich další budoucnost investicemi do jejich technologického rozvoje a pravidelné údržby. Evropská komise požaduje po rafinériích, aby plnily cíle nejen v kvalitě produktů k ochraně životního prostředí, ale aby také disponovaly nejlepšími dostupnými technologiemi pro omezení negativních dopadů vlastních provozů. Kdo se přizpůsobí tomuto trendu, je jeho budoucnost zajištěna, a naopak kdo nebude na tento požadavek reflektovat, bude se logicky dostávat do postupných problémů.

Majitel českých rafinérií - polský PKN ORLEN čelí již delší dobu kritice, že české rafinérie, co se týče technologického rozvoje, jsou za posledních 5, 6 let podinvestované...
Poslední skutečně velké investice do rafinérií v České republice se konaly ve druhé polovině 90 let. Za tu dobu technologie poskočila, požadavky na kvalitu produktů na výstupu jsou dnes vyšší, i na skladbu výstupů. Všichni jsme byli seznámeni s oficiálním prohlášením současného jediného vlastníka rafinérií v České republice s jeho investičním plánem na roky 2014-2019, kde se plánuje proinvestovat 19 miliard. Na druhou stranu tento plán v sobě obsahoval rozdělení částky na tři různé cíle - jedna část do rafinérií, jedna část do petrochemie a jedna část do retailu, čili do čerpacích stanic. Nevypadá to, že by do rafinérií měla jít podstatná část této investice.

To by znamenalo jednu z největších investic, která svojí výší dokonce přesahuje částku, za kterou byl Unipetrol prodán v privatizaci. Je tak vysoká investice reálná?
V tuto chvíli lze jen obtížně odhadovat, jestli se plány vlastníků naplní nebo nenaplní. Do roku 2019 máme před sebou ještě pár let a všichni víme, že investiční příprava nějaký čas trvá. Já doufám, že tento plán dojde naplnění, byť, pokud si dobře vzpomínám na prezentaci, která provázela představení tohoto projektu, na posledním slajdu bylo mnoho i odkazů a vnějších podmínek, které musí být dodrženy, aby tento investiční plán zůstal v platnosti.

Do jaké míry je riziková pozice státu v situaci, kdy jiný stát (Polsko) ovládá prostřednictvím státem řízené firmy PKN ORLEN veškerou rafinérskou kapacitu České republiky?
Já tuto situaci vnímám neutrálně. Znám jen dobré vlastníky a špatné vlastníky. Dobrý vlastník se stará o svůj majetek a vede ho k prosperitě a špatný vlastník se o něj nestará. Máme příklad z více zemí v Evropské unii, kde státy nevlastní vůbec žádnou výrobní kapacitu, vlastní ji buď státy cizí, nebo privátní investoři, a nic to neznamená pro energetickou bezpečnost dané konkrétní země, pokud je vlastník dobrý. To není otázka národnostní, ale je to otázka investičních možností, schopností a manažerských dovedností.

Tiskem prošla nedávno zpráva, že český kapitál silných společností má zájem o odkoupení Unipetrolu. Jak se díváte na možnost, že polský vlastník rafinérie prodá?
O té nabídce, která přišla, se obecně mluví. Na obchod ale vždy musí být dva a ten druhý se musí nějakým způsobem k tomu vyjádřit. Víme, jakým způsobem se měnila majetková struktura v českých rafinériích, a nelze vyloučit jakýkoliv vývoj. Také si umím představit, že současný stav potrvá i nadále.

Strategická surovina ropa je do českých rafinérií přepravována na základě ústní dohody o přepravě ropy mezi státem ovládanou společností MERO a polským vlastníkem Unipetrolu, a jednání uvízla na mrtvém bodě. Jak si myslíte, že se tohle bude dát řešit?
Normální stav to určitě není a je v zájmu obou stran, aby se na konkrétním řešení dohodly. Platnost původní smlouvy skončila, nicméně všechny její aspekty jsou na bázi chování obou subjektů denně naplňovány. Svým způsobem trvá tím, že je věcně z obou stran dodržována, což jí dává jakousi drobnou míru legalizace. Je jen otázka, do jaké doby budou obě strany ochotny tento aktuální stav snášet. Ideální by bylo, aby se obě strany dohodly u jednacího stolu a rozumně všechny své možnosti a závazky stvrdily písemnou smlouvou.

Stanoviska obou stran ke stanovení přepravního poplatku se ale diametrálně rozcházejí. Obě dvě firmy jsou státem řízené, nelze působením přes orgány společností v obou firmách docílit určitého kompromisu?
To je sice pravda, ale na druhou stranu jsou oba subjekty svébytné obchodní společnosti a je na nich, aby si pozice z titulu své existence obhájily. Podle mých informací minimálně česká strana, vedení společnosti MERO, má mandát na to, aby smlouvu písemně uzavřela, a také se o to velmi aktivně snaží. Jak jsem říkal v případě změn majetkové struktury, i zde platí totéž - na dohodu musí být vždy dva.
Za posledních pět let se zavřelo v Evropě poměrně velké množství rafinérií s podobnou zpracovatelskou kapacitou, jakou má kralupská rafinérie. V tomto kontextu stále častěji i z úst renomovaných odborníků zaznívají scénáře, kdy může polský vlastník českých rafinérií při zhoršení makroekonomických podmínek dojít zcela pragmaticky k rozhodnutí zavřít provoz jedné či obou rafinérií, popřípadě ukončit své působení v Česku.
Pravdou je, že v Evropě za posledních několik let došlo k uzavření poměrně velkého počtu zpracovatelských závodů, případně jejich konverzi na skladové kapacity nebo na jiné provozy. To vychází z ekonomické situace v odvětví. Ty, které postihla konverze, byly vesměs technologicky hůře vybaveny, případně měly nižší výrobní kapacitu. Nikde není napsáno, že proces utlumování zpracování ropy v Evropě je již u konce. Tlak na ekonomiku a rentabilitu zpracovatelských kapacit bude pokračovat. Ti, kteří myslí na budoucnost a mají progresivní plány, uspějí.

MERO podle jejího ředitele Stanislava Bruny připravuje krizový scénář, kdy Česko zůstane bez rafinérií. Myslíte si, že k němu může teoreticky dojít?

Teoreticky. Chtěl bych vyzdvihnout nové vedení společnosti MERO, že se zabývá teoreticky i touto otázkou. Já si myslím, že každý podnikatel musí mít zpracovaný strategický plán, který v různých mírách senzitivity zohledňuje případné budoucí situace. Mero je závislé na přepravě ropy, kterou poptává v podstatě pouze jeden jediný subjekt - Unipetrol. Český stát nemá vliv na nákup ropy na našem území, nákupem ropy se zabývá pouze vlastník rafinérií. V závislost na obchodních vztazích s jedním jediným partnerem si musí MERO logicky připravit i krizové scénáře.

Odborníci z pohledu strategických zájmů České republiky považují za nutné oživení rozpracovaných konceptů na realizaci státem kontrolovaného petrolejářského komplexu tvořeného spojením logistických firem MERO a ČEPRO doplněných o zpracovatelskou kapacitu - minimálně rafinérii v Kralupech. Vyplatí se státu usilovat o odkoupení rafinérské kapacity?
Kdyby se to nevyplatilo, tak proč by o to stát usiloval? Podle mého názoru existuje dost důvodů pro to, aby stát tento zájem zvažoval. Koncept myšlenky získání vlivu státu na zpracovatelský průmysl není nový, vyskytl se už zhruba před čtyřmi lety. Já považuji za zcela legitimní snahu státu mít dohled i nad zpracovatelskou kapacitou. Jsou země, kde stát vliv na zpracovatelský průmysl nemá, na druhou stranu bychom mohli jmenovat země, které vliv na svůj zpracovatelský průmysl mají. Česká republika se k nim samozřejmě může přiřadit.

Jsou státy, které nemají vlastní rafinérie?
Určitě jsou státy, kde počet rafinérií poklesl, či které jsou závislé na dovozu. Rozhodně to nejsou žádné velké státy, ale například pobaltské země, kde kromě rafinérie Mažeiki další rafinerie není. Víme, že došlo k uzavření hned několika velkých rafinérií, které patřily do národního pokladu v Británii a ve Francii. Já předpokládám, že Česká republika nebude tou, která by do skupiny států bez zpracovatelského průmyslu spadla.

Jak se vám jeví nabídka polského vlastníka na odkoupení nebo alespoň vstup do společností MERO a Čepro?
To je obrácený gard. Všechny strategické materiály v čele se Státní energetickou koncepcí, které byly vypracovány a schváleny na úrovni nejen této vlády, ale i předchozích, počítají s tím, že státní strategické podniky ropného průmyslu, zůstanou v rukách státu.
Příští období bude ve znamení konkurenčního souboje rafinérských komplexů Unipetrolu a MOLu. Oba mají produktovodní napojení do distribučních skladů Čepro a mají tak stejný přístup na trh. Slovenská rafinérie Slovnaft ale disponuje nadbytkem kapacity a má i výhodu vyšší úrovně konverze.
O maďarském energetickém komplexu MOL je známo, že se velmi výrazným způsobem rozhodl pro expanzi mimo území Maďarska doprovázenou masivní investiční činností. Díky tomu se mu podařilo nejen v Maďarsku, na Slovensku, ale i v ostatních zemích, kde MOL působí, významným způsobem posílit svoji pozici. Český trh se pro MOL a současného vlastníka rafinérií Unipetrol stává polem střetu, ve kterém se budou oba hráči snažit vytvořit konkurenční výhodu. Svým způsobem je to dobře pro zákazníky na českém trhu. Uvidíme, co přinese budoucnost, protože MOL s Unipetrolem nejsou jediní, kteří v tomto regionu působí. Blízko za hranicemi provozuje rafinérii rakouská společnost OMV, velmi blízko za západní hranicí máme velkou 10miliónovou rafinérii v Leuně, nad ní s podobnou kapacitou je další rafinérie ve Schwedtu a to nemluvím o komplexu rafinérií v Bavorsku, který v současné době mění majitele a bude se rozhlížet po nových trzích. Takže Česká republika a přilehlá území se stanou polem konkurenčního boje o zákazníky.

MOL získal prakticky stejný počet čerpacích stanic, jako má Benzina, která patří do skupiny Unipetrol, a s avizovanou modernizací stanic dojde k vyrovnání sil v maloobchodu. Jak si myslíte, že se bude odvíjet situace na špičce trhu čerpacích stanic mezi těmito dvěma soupeři?
To je vcelku obtížná predikce. Masivní investiční program společnosti MOL se projevil v posílení odbytové struktury v sektoru čerpacích stanic a troufnu si malinko nahlédnout jakoby do křišťálové koule. Myslím si, že majetkové přesuny, které v posledních letech nastaly v rámci sítí čerpacích stanic, ještě nejsou zcela u konce. Logicky mám-li výrobu, potřebuji i prodejní kanál. Ten, kdo bude mít silnější prodejní kanál, obslouží více zákazníků a lépe uplatní svou výrobu na trhu. Lze očekávat, že na tomto poli dojde ještě ke změnám majetkových struktur. V roce 1994 v Praze na konferenci petrolejářského průmyslu jakýsi odborník z poradenské firmy predikoval, že do roku 2010 v České republice zůstanou dvě velké výrobní společnosti a pět velkých značkových distribučních sítí. Tehdy na trhu masivně investovalo na 25 velkých zahraničních společností do všech možných technologií a do sítí čerpacích stanic a nikdo mu nevěřil. Byla to však prorocká slova a dnešní situace potvrzuje jeho předpověď.

Pavel Šenych

Jaký je váš osobní a profesionální vztah k oboru zpracování ropy a distribuci pohonných hmot?
Je celoživotní. Odmalička jsem rád chodil do drogerie, protože krásně voněla i benzinem a lihem, které se tam stáčely, a navíc můj tatínek byl vyučený drogista. Později i část prázdnin jsem pak trávil na čerpací stanici Benziny na náměstí v Ondřejově u paní Kratochvílové, která ji obsluhovala ruční pumpou a já jsem jí tam pomáhal tankovat do pionýrů, spartaků a všeho, co přijelo. To bylo v šedesátých letech, to mi bylo kolem 10 let.

Jak jste se dostal do Benziny?
Do národního podniku Benzina jsem se dostal z ekonomických důvodů, protože předtím jsem pracoval v chemické laboratoři výzkumného ústavu zvukové, obrazové a reprodukční techniky. Se založením rodiny přestal plat výzkumníka stačit k uživení, a proto jsem přijal nabídku podniku Benzina, který v tu chvíli hledal pracovníka do odboru ropovodů a produktovodů. Tím začala moje kariéra v profesním odboru dopravy a skladování ropy, následně později i pohonných hmot.

Další zlom v kariéře přišel po revoluci s příchodem velkých petrolejářských společností...
V roce 1991 jsem byl v podniku Benzina vedoucím Odboru zahraničního obchodu, kde jsme přišli do kontaktu s mezinárodními společnostmi, které hromadně v Československu zakládaly své pobočky a hledaly odborníky. Od 1. února 1992 jsem začal pracovat ve společnosti Shell, kde jsem dostal na starosti logistiku - zásobování a dopravu produktů pro tehdy vznikající síť čerpacích stanic (první se otevřela až v listopadu 1992). Inu zkrátka, aby váš motor skvěle Shell….

Později jste byl dlouholetým ředitelem české pobočky Shellu, ze které jste přestoupil do státní správy na MPO.
Na Ministerstvu průmyslu a obchodu pracuji od 1. ledna 2012 jako vedoucího oddělení kapalných paliv, v rámci Odboru plynárenství a kapalných paliv.