Soumrak biopaliv se prozatím odkládá

Údajný kompromis dojednaný v Bruselu znamená čtvrtinový nárůst spotřeby bionafty a biolihu v Česku ještě v tomto desetiletí.

5,5 procenta byl loňský podíl biopaliv na spotřebě pohonných hmot v Česku, měřeno s ohledem na energetický obsah
jednotlivých paliv

Kapalná biopaliva mají celou řadu odpůrců od liberálních ekonomů až po ekologické aktivisty. Oponenti jim dávají za vinu růst cen potravin, snižování kvality pohonných hmot a jejich vyšší cenu i příspěvek k zániku deštných lesů v tropech.
Přesto se jich evropské země nechtějí vzdát. Evropský parlament na konci dubna sice schválil limit pro biopaliva první generace, tedy pro bionaftu a bioetanol ze zemědělských plodin, ale porážka výrobců těchto paliv to není. Spíše jejich skryté vítězství. Schválený limit sedmi procent se týká nikoli objemu nahrazených ropných produktů, ale energetického obsahu. Spálením jednoho litru biopaliva se totiž získá méně energie než spálením stejného množství benzinu či nafty. Biopaliva sice již loni v Česku tvořila 6,5 procenta objemu prodaných pohonných hmot, ale v přepočtu na energetický obsah se jedná jen o 5,5 procenta.
Výrobcům biopaliv se tudíž otevírá prostor ke zhruba čtvrtinovému nárůstu prodeje do konce tohoto desetiletí. Stávající producenti v Česku i okolních zemích tak budou moci lépe využít kapacitu svých dosud nepříliš využitých výrobních závodů.

Pět, šest, sedm... procent

Tvrdý zápas o procenta se v Bruselu odehrává již třetím rokem. Vše spustila Evropská komise, která v říjnu 2012 zpochybnila ekologický přínos první generace biopaliv a navrhla snížit závazný cíl pro jejich podíl v dopravě k roku 2020 na pět procent.
Komise však narazila na tuhý odpor ze strany vlivné zemědělské lobby a samozřejmě také investorů, kteří v minulých letech vybudovali závody na výrobu biopaliv. Sílu této lobby můžeme pozorovat nejen v Bruselu, ale i v Praze. Není žádnou novinkou, že největším výrobcem bionafty v tuzemsku je holding Agrofert vlastněný současným ministrem financí Andrejem Babišem.
Jako první naboural návrh komise Evropský parlament, který v září roku 2013 odhlasoval šestiprocentní podíl na energetickém obsahu. Ale ani ten nakonec neprošel. Evropská rada, tedy zástupci vlád 28 členských zemí EU, v loňském roce přišla se sedmiprocentní hranicí. A nejen to, pohřbila také návrh směrnice o sledování nepřímého dopadu pěstování biopaliv na životní prostředí a klima.
Výbor Evropského parlamentu pro životní prostředí nakonec ustoupil a v polovině dubna odhlasoval limit sedmi procent pro biopaliva první generace. Také v plénu Evropského parlamentu návrh hladce prošel. Členské země mají čas do roku 2017, aby novinku převedly do svých zákonů.
Ekologické organizace tento ústupek zklamal. "Po mnoha letech lobbování výrobců a členských států je výsledek mnohem slabší, než byl původní návrh komise. Nicméně se tím však vysílá jasný signál, že biopaliva ze zemědělských plodin nemají v Evropě budoucnost," poznamenal Pietro Caloprisco z organizace Transport & Environment, která usiluje o snižování ekologických dopadů dopravy.
Výrobci vidí situaci přesně opačně. "Evropská komise si uvědomila, že biopaliva první generace jsou jediná reálná a ekonomicky přijatelná alternativa v dopravě. Schválený kompromis dokládá, že mají před sebou dlouhodobou budoucnost," poznamenal ředitel divize obnovitelných zdrojů v Agrofertu Martin Kubů.
Parlamentní výbor přidal k návrhu ještě nezávazný cíl, podle kterého by členské země měly vyrábět dalšího půl procenta z biopaliv druhé generace, tedy ze zemědělských a komunálních odpadů nebo také třeba z mořských řas. Tyto technologie se však prosazují jen pomalu - surovin je nedostatek a ani ekonomicky taková výroba nevychází dobře.
Vedle europarlamentu se v těchto dnech zabývá biopalivy také Poslanecká sněmovna. Terčem ostré kritiky se v Česku stal vládní návrh prodloužit daňové úlevy pro vysokoprocentní směsi, jako je E85 (85 procent bioetanolu neboli biolihu s benzinem) či stoprocentní bionafta B100, o dalších pět let. Pikantní je na tom hlavně fakt, že návrh předkládá ministerstvo financí řízené Andrejem Babišem, který současně v pozici majitele Agrofertu na biopalivech vydělává. Pravicová opozice si logicky nemůže nechat ujít příležitost na tento konflikt zájmů upozorňovat.
Pokud poslanci návrh včas neschválí, daňové úlevy na konci června skončí. Stát tím sice získá na spotřební dani o 1,5 miliardy korun ročně navíc, jenže vysokoprocentní biopaliva ztratí cenovou konkurenceschopnost a trh s nimi se zhroutí.
Každý správný ministr financí by měl podobnou příležitost využít a získat další peníze do státní kasy. To by se však nemohl jmenovat Andrej Babiš a nesměl by být zainteresovaný na výrobě biopaliv.

BioBabiš a bankrotáři

Vyrábět bionaftu a biolíh je skvělý byznys a výrobci na něm neskutečně vydělávají. Taková je mantra, kterou často opakují političtí odpůrci Andreje Babiše i mnohá média. Ve skutečnosti to tak úplně skvělý byznys není. Výrobních kapacit je ve střední Evropě příliš mnoho, což sráží marže dolů.
Ve výhodě jsou velké zemědělské koncerny, které obsáhnou celý řetězec od pěstování řepky až po výrobu bionafty. Příkladem může být Cargill, ADM a samozřejmě také Agrofert. Tady platí, že na výrobě téměř nelze prodělat. V mnohem horší pozici jsou výrobci, kteří vykazují stoprocentní závislost na nákupu řepky či jiných surovin za tržní cenu.
Největším hráčem na českém trhu je Agrofert, pod který spadají dvě výrobny bionafty - lovosický Preol a Primagra na Příbramsku. Z poloviny vlastní též závod na bioetanol ve Vrdech na Kutnohorsku. Dominantní pozici ve výrobě bioetanolu má cukrovar Tereos TTD z Dobrovic na Mladoboleslavsku.
Právě tito výrobci prakticky ovládají výrobu biopaliv v Česku. Ostatní spíše jen přežívají na okraji. Podle posledních statistik z loňského roku se v tuzemsku vyrobilo 219 tisíc tun bionafty a 104 tisíc tun bioetanolu. Jenže výrobní kapacity jsou zhruba dvojnásobné. Ani v dalších zemích střední Evropy není situace o mnoho lepší.
Historky o pohádkovém zisku Agrofertu a dalších výrobců biopaliv se míjejí s realitou. Podle posledních známých výsledků z roku 2013 vykázal Babišův Preol čistý zisk 226 milionů korun, což při tržbách za vlastní produkci ve výši 7,1 miliardy není žádný zázrak.
Ziskovost Preolu od roku 2010 výrazně klesla. Právě s ohledem na nízké ziskové marže nechce vedení Agrofertu výrobu biopaliv dále rozvíjet. "Naopak snížíme výrobu bionafty a místo toho posílíme v Lovosicích výrobu řepkového oleje," reaguje topmanažer Agrofertu Martin Kubů.
Další firmy v oboru však dopadly mnohem hůře. Lihovar u jihomoravských Hustopečí zůstal nedokončený a investor, firma Korfil, na konci roku 2008 skončila v insolvenci. Další lihovar v severočeských Trmicích byl v provozu jen krátce, jeho vlastník na konci roku 2010 zbankrotoval. Výrobní areál odkoupila firma Liberty Group vedená dvěma občany středoasijského Uzbekistánu, která chce výrobu bioetanolu obnovit.
Lidé v okolí závodu si v době provozu stěžovali na nesnesitelný zápach, a tak přiměli nového vlastníka ke změně výrobní technologie. Krajský úřad Ústeckého kraje navržené úpravy schválil na konci ledna. Trmický lihovar by tedy po pětileté přestávce mohl letos znovu zahájit provoz.
O nic lépe na tom nejsou ani investoři do druhého biopaliva. Agropodnik Jihlava dle informací týdeníku Ekonom na trhu definitivně končí. Hospodaření jednoho z největších výrobců bionafty v tuzemsku bylo dlouhodobě ztrátové, v součtu za období let 2009 až 2013 firma prodělala 149 milionů korun.
Nejistý osud má také výrobní závod bývalé Setuzy v Ústí nad Labem, který je poměrně často odstavený a několikrát změnil vlastníka. Dnes druhý největší závod na bionaftu v Česku vlastní firma Kratolia Trade, kterou podle Lidových novin skrytě ovládá kontroverzní podnikatel Tomáš Pitr.
Pochybnosti doprovázejí i dalšího výrobce bionafty - liberecký Oleo Chemical. V médiích se loni objevila řada článků o kauze, kdy majitelé této firmy Kamil Jirounek a Michal Urbánek údajně připravili o peníze další investory. Stamilionové částky zde měli utopit třeba majitelé známé firmy Ravak Jindřich Vařeka starší a Jiří Kreysa.
Na druhou stranu může být po schválení sedmiprocentní hranice pro biopaliva první generace vše jinak. Spotřeba vzroste a z jejich výroby se opět může stát slušně ziskový byznys.

Natankuj biopalivo, zničíš prales

Když Evropská komise přišla v roce 2003 se směrnicí o bio­palivech a stanovila cíl náhrady 5,75 procenta ropných paliv do roku 2010, vypadalo to na první pohled jako rozumné řešení. Evropa je závislá na dovozu ropy, jejíž ložiska jsou omezená a jednou se vyčerpají. Stejně tak evropské země potřebovaly řešit problém se zemědělskou nadprodukcí. Využití přebytku obilnin a olejnin k výrobě paliv se přímo nabízelo.
Postupem času se ukázalo, že byznys s biopalivy přináší více problémů než přínosů. Vlna odporu se zvedla poté, co v dubnu 2010 unikla do médií z prostředí Evropské komise zpráva, která zpochybnila jejich ekologický přínos. Následně se objevila řada studií srovnávající emise vznikající při pěstování plodin, výrobě a spalování bionafty a biolihu s ropnými produkty. Zejména pro bionaftu vyzněly závěry některých studií velmi nelichotivě.
Výrobci však ekologický přínos biopaliv obhajují a jako důkaz předkládají certifikáty udělené nezávislými znalci. "Bionafta vyrobená z řepky dnes přináší úsporu 62 procent emisí oproti ropným palivům. V případě bioetanolu vyrobeného z kukuřice je to více než 50 procent, u bioetanolu z cukrové řepy dokonce 68 procent," říká Martin Kubů z Agrofertu.
Jenže přímé dopady mohou představovat jen zlomek skutečných dopadů rozmachu produkce biopaliv. Na výrobu bionafty padnou v Evropě dvě třetiny sklizené řepky. Její cena roste a na trhu je jí nedostatek. Výrobci potravin a kosmetiky proto stále častěji nahrazují řepkový olej dováženým palmovým olejem. A podílejí se tak na procesu, který vede k nevratné devastaci deštných lesů v tropickém pásmu.
Pěstování plantáží palmy olejné je dnes hlavní příčinou kácení a vypalování pralesů v Malajsii a Indonésii. "Nejzávažnější environmentální dopady evropské spotřeby biopaliv má tedy poněkud paradoxně dovoz palmového oleje z jihovýchodní Asie, kde ohrožuje poslední zbytky populace orangutanů," poznamenal Jiří Koželouh z Hnutí Duha.
Nejznámější ekologické organizace v Evropě jako Přátelé Země (v Česku působící pod názvem Hnutí Duha) a Greenpeace nikdy nebyly z kapalných biopaliv zrovna nadšené. Jako argument udávají třeba jejich nízkou efektivitu oproti spalování biomasy v elektrárnách či teplárnách. Zatímco z jednoho hektaru zemědělské půdy lze při spalování bionafty v motoru auta získat 41 gigajoulů energie, při spalování biomasy v teplárně je to čtyřikrát tolik.
Nadšení z povinného přidávání biosložky do benzinu a nafty nejsou ani motoristé. "Od zavedení biopaliv se častěji vyskytují závady motorů aut. Problémy působí zejména bionafta, která je náchylná k rychlé degradaci a způsobuje zanášení filtrů a čerpadel," tvrdí Jaroslav Černý z pražské Vysoké školy chemicko-technologické.

Je to slepá ulička

Čas i technologický vývoj hrají proti bio­palivům. Emise z dopravy lze snižovat i jinak. Jako efektivnější řešení se ukazuje tlak Evropské komise na snižování spotřeby pohonných hmot. Osobní auta uváděná do provozu od letošního roku (v průměru za každého výrobce) mohou emitovat nejvýše 130 gramů oxidu uhličitého na 100 kilometrů jízdy. Od roku 2021 to má být už jen 95 gramů.
S rostoucím počtem obyvatel - i zvyšováním životní úrovně - v Asii a Africe poroste spotřeba potravin. Řada zemí od Číny přes oblast Blízkého východu až po severní polovinu Afriky se sama neuživí a bude závislá na dovozu zemědělských komodit - mimo jiné i z Evropy. Další pěstování řepky či kukuřice pro výrobu biopaliv bude v takovém prostředí těžko obhajitelné.
Stejně tak hraje proti biopalivům pozvolný nástup elektromobility. Baterie pro pohon elektromobilů jsou zatím drahé a dlouho nevy­drží, nicméně za 10 let už může být vše jinak. Zajímavé bude sledovat také to, jak Němci pokročí se svým plánem vyrábět z přebytků výkonu větrných a solárních elektráren vodík a syntetický metan. Obě paliva mohou sloužit - kromě užití v energetice a průmyslu - také pro pohon aut.
Odpůrci se tedy bioetanolu ani bionafty v blízké době nezbaví. V příštích pěti letech jejich spotřeba zřejmě dále poroste. Budoucnost jim však rozhodně nepatří.