21. 7. 2017
Správa státních hmotných rezerv (SSHR)
je státní úřad, který svou funkčnost dokáže naplno předvést pouze
v případě nějaké nečekané události, která způsobí omezený
přístup k některým komoditám. Loni a letos však SSHR výrazně
pronikla do médií, přestože žádná zásadní krize
nenastala.
Ing. Pavel Švagr, předseda SSHR
Důvodem byla část zásob motorové nafty,
konkrétně 80 milionů litrů, kterou SSHR prostřednictvím soukromé
německé firmy Viktoriagruppe skladovala v německém Kraillingu.
O tomto zapeklitém případu i dalších záležitostech týkajících se
krizových zásob všech ropných produktů jsme si povídali
s předsedou úřadu Pavlem Švagrem. Ve své funkci je již čtvrtým
rokem a během té doby musel řešit několik závažných případů, které
souvisely především s prací jeho předchůdce Ondřeje Páleníka.
Ten byl ostatně v souvislosti s vykonáváním této funkce
obviněn policií. Mezi médii propírané případy patří hlavně soudní
spor s firmou Lukoil Aviation Czech, jejímž ředitelem byl
poradce prezidenta Zemana Martin Nejedlý, a pak hlavně případ
zkrachovalé firmy Viktoriagruppe a původně nedobytné české nafty
skladované v německém Kraillingu.
Jste v úřadu čtvrtým rokem, jak
uplynulé tři roky hodnotíte? Které kauzy se podařilo dokončit a
které mají rozuzlení v nedohlednu?
Ono to strašně utíká. Nastoupil jsem
v únoru 2014. Když jsem zjistil všechny souvislosti, označil
jsem se za krizového manažera. Mnoho věcí se sice od té doby
posunulo, ale krizové poselství trvá. Řada kauz je natolik složitá
a komplikovaná, že je zatím nevyšetřila ani policie.
Nejviditelnější je samozřejmě případ firmy Viktoriagruppe. Ten jsme
začali řešit ve druhé polovině roku 2014. Po třech letech jsme
někde v mezičase, ale viník zatím znám není a finální
rozuzlení se ještě rozhodně neblíží. Řada věcí se ale dotáhla. Když
se podíváme na Lukoil, je třeba říct, že něco se
podařilo.
Jinak vnímám jako pozitivní, že se Správa více
otevřela veřejnosti. A také se již neobjevují další problémové
kauzy. Je to i proto, že každý nový tendr se zveřejňuje
prostřednictvím webu a všechno v něm je doložené. Do toho všeho
potřebujeme Správu stabilizovat i udělat strategii do budoucna.
Navíc je zde nový zákon o státní službě. Jako každý člověk mám jen
omezenou kapacitu a jeden pracovní tým. Loni jsme dělali 149
výběrových řízení, ale do poloviny z nich se nikdo
nepřihlásil.
Podnikatelé nechtějí se státem
spolupracovat, nebo máte tak přísné podmínky?
Nevím, jestli je to tím, že se nikdo do státní
správy nehlásí všeobecně nebo že má Správa špatnou pověst. Přitom
je to velice důležitý úřad. Chci, aby veřejnost vnímala, že SSHR je
úřad, který v krizových situacích startuje všechny aktivity. A
také, aby jeho zaměstnanci měli pocit, že pracují na prestižním
úřadě, který má výsledky. Jenže s sebou stále táhneme řadu
problémů z minulosti.
Myslím si, že nejde ani tak o prestiž,
jako o to, aby státní úředníci kontrolovali svěřený balík peněz
zodpovědně a využívali jej maximálně efektivně…
Souhlasím. Jde o nastavení vnitřních
mechanismů. Jenže pravda je, že vždy pracujete jenom s lidmi.
Snažíme se být otevření, otevřenost je totiž v některých
momentech dobrá zpětná vazba. I tak je třeba říct, že se ne všechno
stoprocentně povede. Nás ale nyní trápí, že se nám v některých
případech firmy nehlásí vůbec.
Můžete mi vysvětlit, jaké jsou prvotní
příčiny kauzy Viktoriagruppe?
Ten příběh začal tak, že Správa za mého
předchůdce předsedy Zaba prodala firmě Viktoriagruppe 100 tisíc tun
ropy, kterou měla uloženou v Nelahozevsi. Za peníze
z ropy pak firma koupila naftu a uložila ji v německém
Kraillingu. Zdejší sklad s desítkami podzemních nádrží, který
si vybudoval německý Wehrmacht ještě před druhou světovou válkou,
byl někdy okolo roku 2008 prodán německou armádou právě firmě
Viktoriagruppe. A firma Viktoriagruppe uzavřela smlouvu se Správou
hmotných rezerv, že zde bude skladovat zhruba dvoudenní nouzové
zásoby České republiky. Zároveň se zavázala platit SSHR měsíčně 4
miliony korun za pronájem prázdné nádrže v Nelahozevsi. Nafta
se do Krailingu navezla a dál už to znáte. V roce 2014 firma
Viktoriagruppe spadla do insolvence a my jsme pak fyzickou
kontrolou zjistili, že nám tam chybí oproti evidenci zhruba 6,3
miliónů litrů nafty.
Jak jste přišli na to, že tam tolik
nafty chybí?
Za mých předchůdců byla kontrolní činnost spíše
plánovaná a vlastně neexistovaly nenadálé kontroly. To byla jedna
z věcí, kterou jsme okamžitě změnili. Plánované kontroly
dělají naše odborné útvary. Kontrolují množství, doklady, podmínky
skladování. A naše oddělení kontroly může dělat namátkovou
kontrolu, což v Kraillingu nebylo zvykem. Když jsme to udělali
a zkontrolovali všechno skutečně důsledně, zjistili jsme problém.
To bylo v roce 2014.
Těch 6,3 milionu litrů nafty by možná
nebyl takový problém, jenže původně vám německý insolventní správce
nechtěl naftu vůbec vydat…
Ano, kvůli tomu jsme s ním od roku 2015 až
do poloviny roku 2016 vedli poměrně komplikovaná jednání. Až
v červenci 2016 jsme uzavřeli dohodu o vyskladnění, ale
současně s tím insolvenční správce sklad v Kraillingu
prodal. Bylo velké štěstí, že jsme tu dohodu udělali. Jinak bychom
nyní do České republiky naftu nevozili a měli bychom ji uskladněnu
u nového vlastníka skladu, který s Českou republikou nemá
vůbec žádný smluvní vztah.
Insolvenční správce od začátku jednání tvrdil,
že si není jist, zda nafta v Kraillingu nepatří někomu jinému,
protože při naskladňování i při obměnách nenaplňovala přesný postup
podle německého věcného práva. Pravdou je, že smlouva je udělaná
podle českých zákonů, jenže firma Viktoriagruppe má sídlo
v Německu a její německý insolvenční správce postupuje podle
německého insolvenčního zákona. Insolvenční správce navíc tvrdí, že
pokud do 18 měsíců od podepsání dohody žalobou nenapadne
vlastnictví, tak je ropa naše. Když to udělá do února příštího
roku, pak zřejmě poběží dlouholetý soudní spor, ve kterém se bude
to vlastnictví dokazovat. Když to ale neudělá, pak je naše
vlastnictví už nezpochybnitelné.
Ale vždyť máte smluvně doložené, že
nafta uskladněná v Kraillingu patří České republice. Na to by
přece insolvence firmy Viktoriagruppe neměla mít žádný
vliv?
Od začátku tvrdím, že nemůže být pochyb o tom,
komu patří nafta v Kraillingu. Toto mé tvrzení je podchycené
smlouvou mezi SSHR a firmou Viktoriagruppe a nad tím vším je ještě
zákon, který říká, že hmotné rezervy v České republice mohou
být pouze ve vlastnictví státu. My nemáme možnost si zarezervovat
nějakou hmotnou rezervu. Pro mě je prostě zcela logické, že to je
nafta, která patří ČR, kterou daňový poplatník zaplatil, na což
máme doklady i faktury.
Mně z toho vypadla firma
Viktoriagruppe, která musela vědět, že ta nafta není
její.
Říkáte to úplně správně. Firma Viktoriagruppe
ví velmi dobře, jaká je pravda. Smlouva mezi SSHR a firmou
Viktoriagruppe na skladování nafty v Německu má sedmiletou
výpovědní lhůtu. Tak možná někdo chtěl, aby se třeba zapomnělo…
Na to, že firma zkrachuje, musí být
v mnohastránkových smlouvách pamatováno nějakou
pojistkou...
V té smlouvě žádná pojistka není. Ona
dokonce vůbec neřeší, co by se stalo, kdyby se Česká republika
dostala do nějakého krizového stavu, a my bychom tu naftu rychle
potřebovali dostat z Německa do České republiky.
K čemu tam ta nafta potom
byla?
Jakékoliv produkty, které jsou v hmotných
rezervách, jsou určené pro vykrytí v nouzových stavech. Od menší až
po velkou krizi. Proto je samozřejmě potřeba mít ve smluvních
vztazích s těmi partnery ošetřenou disponibilitu. Jenže ve
smlouvě s Viktoriagruppe nebyla nastavena ani pravidla pro
dopravu, ani technické kapacity. Tohle všechno jsme museli
připravit až nyní v rámci přepravy do České republiky. Třeba
s Čeprem máme disponibilitu úplně jinou. Bylo-li by třeba, je
schopná prakticky okamžitě do Čepra přijet domluvená cisterna,
která načerpá příslušnou látku a odjede s ní na místo
určení.
Proč se vůbec skladovala nafta
v Německu? To u nás chybí potřebné kapacity?
Ty nikdy v České republice nescházely.
Čepro u nás dokonce skladuje německé nouzové zásoby. Evropská
legislativa ale připouští skladování v jiné zemi. Jenže
problém je v tom, jak máte ošetřenou smlouvu a zajištěnou
disponibilitu a logistiku.
V jakém stavu je tato "operace"
nyní?
My nyní naftu z Kraillingu převážíme do
České republiky. Jezdí dva vlaky týdně, pokud nejsou nějaké
mimořádné události, jako třeba svátky apod. V tuhle chvíli, ke
konci dubna, jsme dovezli asi 70 %. Vozíme ji do různých skladů
Čepra po republice. Je to poměrně zajímavá a logisticky náročná
operace. Zároveň chci, abychom měli u každé nakládky své
pracovníky. Aby se vážilo a nakládalo podle pravidel, aby se z
každého vlaku odebral vzorek a aby byla každá cisterna
zaplombována. Na cestě se může stát cokoliv a já chci mít jistotu,
že proces nakládky a vykládky nafty nebude zpochybněn.
Ukázala tato kontrola nějaké
nedostatky?
Zhruba před měsícem se stal takový případ, že
jsme jednu nakládku zastavili, protože jsme objevili, že se nakládá
nafta, která nemá správnou konzistenci ani barvu. Tak jsme ji
nechali vyčerpat a udělali rozbory. Ty potvrdily, že ve vzorku bylo
nepřiměřené množství vody. Proto jsme tuto naftu nenaložili.
Kolik je té kontaminované nafty zatím
celkem?
To vám neumím říct. Zatím to bylo jen
v jedné cisterně. Až to celé natankujeme, budeme vědět
více.
Kdy by měl z Kraillingu odjet
poslední vlak?
Původně jsem předpokládal, že v dubnu
budeme mít naftu v České republice. Ale to jsem předpokládal,
že se podaří domluvit s provozovatelem skladu i německými
celníky, že by jezdily tři vlaky týdně. Jenže to nebylo možné. Nyní
to vypadá tak, že poslední vlak by měl přijet v červenci. Ale
nikdy nevíte, co se ještě stane. Mám radost z každého vlaku,
který přijede do Čepra a je v pořádku. Pokud by se objevily
nějaké kvalitativní nebo jiné problémy, je to komplikace, která
vyžaduje čas navíc. Já už bych byl rád, kdyby to skončilo a my se
jako Správa mohli věnovat jiným záležitostem. Od října jsou
v Kraillingu stále čtyři lidi Správy, kteří mají i tady svou
práci. A nám se pak vrší jiné pracovní úkoly.
Kdo je za to všechno zodpovědný za
SSHR? Všechno asi neleželo jen na vašem předchůdci.
Já jsem podal dvě trestní oznámení. Jedno
v roce 2015 v Německu, aby se na kauzu podívaly i německé
orgány činné v trestním řízení. Jenže německé státní
zastupitelství trestní oznámení odložilo, protože není přesvědčeno,
že by německý státní občan způsobil něco nekalého. Takže je to nyní
všechno na české policii, aby ten příběh dotáhla do konce. Další
trestní oznámení jsem už v roce 2014 podal v souvislosti
s Viktoriagruppe na českou policii. A ta tuhle záležitost
stále šetří.
A to vyšetřování už je ve fázi, že
někoho konkrétního obvinili?
Já o vyšetřování detailní informace nemám,
zatím je to záležitost policie. Jen vím, že policie už někoho
obvinila v souvislosti s prázdnou nádrží, kterou si Správa
pronajímala u Mera v Nelahozevsi. V roce 2012 byl totiž ještě
uzavřený dodatek ke smlouvě SSHR a Viktoriagruppe AG, který
podepsal můj předchůdce Páleník. A v něm se říká, že od května
2012 nemusí Viktoriagruppe za prázdnou nádrž v Nelahozevsi
platit. SSHR od té doby přejímá platbu, i když je nádrž stále
prázdná.
Vidíte tam záměr firmy Viktoriagruppe a
vašeho předchůdce naplánovat nějaký podvod?
Celá tato kauza je pro mě velmi komplikovaný
příběh. Například Správa nedělala neplánovanou kontrolu, čímž
nezjistila, že tam něco chybí. Můžete si říkat: Byl to úmysl, nebo
nedbalost? Smlouva je navíc uzavřená se sedmiletou výpovědní
lhůtou… Úmysl? Nedbalost? A do třetice, ve smlouvě se vůbec
nehovoří o tom, jakým způsobem by se nafta dostala do České
republiky zpátky. Opět, byla to nedbalost, nebo úmysl? Já byl
postavený před problém, jak zachránit, co se ještě zachránit dá.
Ale k úvahám, kdo je za to odpovědný, jsem se zatím nedostal. Tohle
je věcí policie, já se nechci zabývat minulostí jednotlivých aktérů
příběhu. Já musel vést náročný souboj s insolvenčním správcem,
který má úplně jiný cíl než SSHR.
Kolik procent z celkových zásob nafty
bylo vlastně v Německu skladováno?
Minorita. Byly to zásoby zhruba na dva a půl
dne z těch našich 90 dnů. Rozhodujícími partnery SSHR
z hlediska skladování ropných látek jsou Čepro a Mero. Ty mají
dominantní podíl okolo 90 procent.
A kolik je soukromých firem jako
Viktoriagruppe?
Jsou, ale je jich málo. Postupně se snažíme i
tuhle situaci nějak řešit, protože nás v tuhle chvíli trápí
třeba situace kolem těžkých topných olejů, které jsou
neperspektivní. Už je nikdo nemá a nepotřebuje. SSHR je měla prodat
už dávno. Vypadá to, že už na konci května se nám podaří vypořádat
smluvní vztah s jednou firmou, které se tahle problematika
týká.
Jaké ponaučení plyne z tohoto
případu?
To poučení je poměrně jednoduché. Navrhli jsme
legislativní úpravu, která říká, že když bude někdo chtít skladovat
cokoliv v zahraničí, tak s tím musí souhlasit vláda.
Je ale vůbec nutné skladovat
strategické zásoby v zahraničí?
Není to nutné, ale možné to je. Když to
legislativa povoluje, tak ať se o tom ví. Pokud jde o finanční
záležitosti v řádu miliard, považuji za korektní, aby o tom
vláda věděla a vláda rozhodovala. Druhá věc je, co z tohoto
příběhu vyplývá pro běžnou, standardní práci SSHR. Vypadá to
jednoduše, ale z hlediska zakázkového řízení je třeba psát
smlouvy tak, aby k podobným situacím nemohlo dojít. Při
skladování v zahraničí by bylo třeba dobré řídit se právními
řády té které země.
Nedávno jste upozorňoval na to, že
nouzové zásoby ropných látek klesly pod zákonem stanovených 90 dní.
Co se s tím dá dělat?
Já už od roku 2015 upozorňuji na to, že
ekonomika roste, zvyšuje se spotřeba a naše nouzové zásoby tím
pádem při přepočtu podle příslušného vzorce klesají. Evropská
regule říká, že musíme mít 90 dní průměrných čistých denních
dovozů. My jsme se při přepočtu koncem března dostali na 87 dnů.
Samozřejmě že se na tom podílí i vliv havárie v Kralupech,
protože díky tomu vzrostly dovozy.
Patří do toho i Krailling?
Samozřejmě. Je součástí integrálních zásob, i
když si o tom můžete z hlediska disponibility myslet cokoliv.
Je proto potřeba přijmout nějaké řešení. Máme dvě možnosti řešení.
Buď koupit ropu, anebo koupit produkty. Produkty míním benzín nebo
naftu. Proto bych byl rád, kdyby Česká republika měla svoje
strategické zásoby ve vyváženém mixu. Vychází to na 50 %
v ropě a 50 % v produktech.
Co se týče ropy, Česká republika má v tuto
chvíli ve svých nouzových zásobách pouze ropu ruského typu, tzn.
ropu, která se zpracovává v Litvínově. Kralupy z hlediska
nouzových zásob nejsou pokryty vůbec. V Kralupech se
zpracovává ropa tzv. sladkého typu. A tuhle ropu v našich
nouzových zásobách nemáme a jsme za to kritizováni. Rafinérie v
Litvínově vyrábí hlavně naftu, zatímco rafinérie v Kralupech
benzíny a my bychom měli mít v nouzových zásobách vyvážený mix
pro obě dvě rafinérie. Druhý argument je ten, že my máme od roku
2010 stále prázdnou nádrž o kapacitě 100 tisíc tun
v Nelahozevsi.
Je problém vzít prostě peníze a naplnit
tank v Nelahozevsi?
Je, i když miliardu na to připravenou máme.
Tohle jsme chtěli udělat už v roce 2015. Tehdy nám pan ministr
financí řekl ne. Ministerstvo financí totiž celou dobu říká, že by
se neměla kupovat ropa, ale produkty. Jenže my ze svého odborného i
ekonomického hlediska chceme koupit ropu, která nám dává smysl.
V momentě, kdy koupíme produkty, stále budeme platit 50
milionů ročně za prázdnou nádrž v Meru. Když navíc koupíme
produkty, budeme platit obdobně dalších 50 milionů za jejich
skladování, což nám bude muset dát Ministerstvo financí
z veřejných zdrojů. Selský rozum mi v tuhle chvíli velí
koupit ropu, tím zajistit rezervu pro rafinérii v Kralupech a
ekonomizovat nádrž, kterou stejně platíme.
Paušální smlouvu s Merem není
možné upravit a nádrže se zbavit?
Co se týče Mera, dostáváme se do
historických souvislostí. Rafinérská síť v České republice
vznikla v ose Litvínov, Kralupy, Nelahozeves. A my
v Nelahozevsi máme 12 tanků pro skladování nouzových zásob
ropy. A jeden z těch tanků je prázdný. Buď ho naplníme, nebo
bude prázdný, jiná varianta není.
Na druhou stranu mi přijde logičtější,
že pro krizové účely jsou lepší produkty...
Ano, logicky vypadá, že je lepší mít produkty.
Jenže nafta a benzín nejsou všechny produkty, které se z ropy
vytvářejí. Když se podíváte na Kralupy nebo Litvínov, vedle nafty a
benzínu dělají spoustu dalších produktů. Nebude-li ropa, bude stát
nejen benzín, ale celý petrochemický průmysl. Takže ropa má
z pohledu sanace národního hospodářství také smysl. My si
myslíme, že poměr mezi produkty a ropou by měl být 50 na 50 a za
mého předchůdce se tato rovnováha vychýlila tím, že se prodalo 100
tisíc tun ropy a nakoupila nafta do Kraillingu. Proto říkáme,
vraťme ropu do Nelahozevsi a dostaneme se zpátky na vyvážený systém
s tím rozdílem, že nakoupená ropa bude určena pro Kralupy.
Kdybych napsal, že prázdná nádrž
v Nelahozevsi je v podstatě mrhání státními
prostředky?
Klidně. Tak to prostě je. My ji sice můžeme
pronajmout, ale to je krátkodobá záležitost. My potřebujeme najít
její využití v delším časovém horizontu. Státní rozpočet se
vždycky nevyvíjí tak, aby byl přebytkový. Teď jsme právě v tom
šťastném období, kdy jde ekonomika nahoru, a já nevidím důvod,
abychom si aktiva v případě ropy nedoplnili. Ať se podíváte na
jakékoliv ekonomické ukazatele, ještě minimálně v příštích 20
letech bude ropa stále strategickou surovinou. A zajímavá je i teď
její cena, takže z dlouhodobého hlediska se jedná o dobře
uložené finanční prostředky.
Ing. Pavel Švagr, předseda SSHR
Ing. Pavel Švagr
je český dopravní expert, který se roku 2014
stal předsedou Správy státních hmotných rezerv ČR (SSHR).
V roce 2000 byl u zrodu Státního fondu dopravní infrastruktury
a do roku 2007 působil také jako jeho ředitel. V roce 2008 se
stal náměstkem generálního ředitele pro ekonomiku na Správě
železniční dopravní cesty a poradcem ekonomického náměstka Českých
drah. O rok později se sám stal náměstkem generálního ředitele
Českých drah. V letech 1998-2002 a opět od roku 2010 je také
zastupitelem města Sedlčany. Zároveň je i členem ČSSD.
Správa státních hmotných
rezerv
Správa státních hmotných rezerv schraňuje různé
komodity pro případ krizových stavů, jako jsou například záplavy,
válečné konflikty či zastavení dodávek klíčových surovin. Ve
vlastních či pronajímaných skladech drží například zásobu ropy,
leteckého petroleje, potravin či léků. Nouzové zásoby ropy pokryjí
spotřebu celého státu na více než 90 dnů, zásoby obilí musí vydržet
na měsíc a požadované zásoby potravin mají nahradit třídenní
spotřebu. Zásoby průmyslových surovin, například neželezných kovů,
jsou většinou tříměsíční. Dodavatelé mají povinnost zásoby
pravidelně obměňovat tak, aby byly čerstvé. Na dodavatele pak SSHR
vypisuje nejrůznější výběrová řízení.
Autor: Jiří Kaloč, Zdroj: PETROLmagazín č. 3/2017