Nejistá a značně zrezivělá Družba

Ropovod Družba dal Rusku možnost politického vydírání uzavřením nebo alespoň přiškrcením kohoutků s ropou proudící do jeho satelitů. Rusové čas od času k takové akci skutečně přikročili. A to i v případě České republiky.

Družba - nástroj poslušnosti

Kupodivu žádné palcové titulky v dobovém stranickém tisku neprovázely první litry ropy, které před padesáti lety přitekly ropovodem Družba do tehdejší Československé socialistické republiky. Rudé právo této jistě převratné události věnovalo jen šestnáctiřádkovou zprávu převzatou z ČTK, v níž mimo jiné konstatuje, že: "V sobotu večer (4. 2.) protekla sovětská ropa, vytěžená v oblasti Volhy, potrubím přes naši hranici. V tomto slavnostním okamžiku se na hranicích sešli zástupci pracovníků ropovodu Družba ze sovětské a československé strany, aby si navzájem blahopřáli k úspěchu." A dozvěděli jsme se ještě, že tím končí překládání ropy z železničních vagonů. V případě ropovodu Družba nešlo samozřejmě jen o technickou novinku, ale především o politikum. A to hned ze dvou pohledů. První, tehdy prorežimní, poukazoval na spolupráci (Družbu) zemí RVHP, které byly na ropovod dřív nebo později připojeny. Ten druhý, skutečnější, dokládá závislost tehdejších sovětských satelitů na své rudé velké planetě, a tedy i možnost politického vydírání uzavřením nebo alespoň přiškrcením kohoutků s tekutinou životodárnou pro průmysl. Už jenom samotná hrozba byla dostatečnou výzvou k poslušnosti, nehledě na to, že Rusové čas od času k takové akci skutečně přikročili. A to i v případě České republiky.

Odveta za radar

V červenci 2008 Rusko bez toho, že by sdělilo nějaké závažnější důvody, začalo dodávat do Česka pouze polovinu nasmlouvaného množství ropy, přičemž do okolních zemí proudily dodávky bez omezení. Do médií tehdy začalo z různých zdrojů prosakovat, že se mohlo jednat o odvetu za česká jednání o stavbě amerického radaru.

Dodávky ropy z ruské strany byly totiž v naší polistopadové historii omezeny již několikrát. Začátkem devadesátých let Moskva objem snížila, aby donutila tehdejší československou vládu k placení ve volně směnitelné měně. V roce 1994 byly na čtyři dny dodávky zastaveny zcela, jelikož ruská vláda zdržovala jednání o rozdělení kvót a licencí pro vývoz a těžbu ropy.

To všechno je jen slabý odvar proti tomu, co zažívaly a vlastně ještě zažívají jiné země. Asi nejznámějším a nejtvrdším nátlakem z ruské strany je případ litevské rafinerie Mažeikiu. Ta se po odstátnění dostala v roce 1999 do rukou ruské společnosti Jukos, kterou vlastnil známý oligarcha Michail Chodorkovskij. Po jeho uvěznění ji zahraniční majitelé Jukosu v roce 2006 prodali, i přes silný odpor Kremlu, polskému koncernu PKN Orlen. Pouhý měsíc po této transakci Rusko zcela uzavřelo kohouty ropovodu Družba směrem do Pobaltí. Rafinerie je tak dodnes závislá na mnohem dražší přepravě po železnici či tankery do terminálu v Butinge. Ruská strana zastavení dodávek zdůvodnila technickými potížemi ropovodu na rusko-běloruské hranici. Litevská vláda tehdy dokonce nabídla spolufinancování oprav potrubí, ale ani to ruskou vládu nepřesvědčilo. Znovuobnovení dodávek do Litvy prostřednictvím ropovodu Družba je i po více než pěti letech stále ve hvězdách.

Jako velmi prozíravé se tak ukázalo rozhodnutí české vlády v devadesátých letech vybudovat ropovod Ingolstadt. Naše jednostranná závislost na Rusku tak v roce 1996 definitivně padla. Díky Ingolstadtu jsme napojeni na západoevropskou zásobovací soustavu TAL přepravující ropu z italského přístavu Terst. Samotný ropovod Ingolstadt je schopen ročně přepravit více než jedenáct milionů tun. V současnosti jím k nám proudí asi čtyřicet procent současné spotřeby ČR. Proč tedy nedovážíme ropu pouze "ze západu"? Jedním z hlavních důvodů je cena. Nahrazení veškerých dodávek z Ruska by znamenalo pro české rafinerie navýšení o miliardy korun ročně. Cena však není jediný problém. Ropovod začínající v Terstu přepravuje ropu dováženou tankery z celého světa (zejména ze severní Afriky, Venezuely, Saúdské Arábie, Norska a Ruska). Tedy i skrze tento ropovod k nám proudí ruská ropa, na celkové přepravě se podílí asi jednou pětinou. Ropovod TAL však zásobuje rakouské a německé rafinerie, díky nimž je nyní využívána jeho kapacita prakticky na sto procent.

V posledních letech se uvažuje o vybudování třetího ropovodu, který by propojil Českou republiku s Rakouskem. Hovoří se hlavně o variantě spojení jižní Moravy s rafinerií OMV v rakouském Schwechatu. Původně měla být tato rafinerie propojena se Slovenskem přes Žitný ostrov, idea se však setkala se silným odporem ochránců životního prostředí. Nicméně hlavním cílem tohoto projektu by bylo provázání rakouské rafinerie s ropovodem Družba. Plány na vybudování třetího ropovodu mají ovšem také řadu kritiků, kteří tvrdí, že současné přepravní kapacity jsou pro Českou republiku dostačující a budování nového ropovodu by bylo zbytečně nákladné.

Důležitou úlohu v rozhodování tak bude hrát budoucnost ropovodu Družba. Podle řady odborníků je jeho osud nejistý. Technický stav potrubí je s výjimkou běloruského úseku velmi špatný, několik desetiletí se do něj neinvestovalo a také politická vůle prodloužit životnost ropovodu je čím dál menší. Zprávy o jeho uzavření se v médiích začaly objevovat už před několika lety. Rusko se chce soustředit zejména na větší trhy a rozvoj distribuce ropy tankery. Z tohoto pohledu jsou země napojené na nejdelší ropovod světa spíše okrajové.

Petr Patočka, František Marčík jsou analytiky centra Glopolis.

Zdroj: Economia