Skutečně zelená nafta?

Termín zelená nafta se v květnu a červnu skloňoval ve všech pádech v souvislosti s protestem zemědělců, kteří o tuto výhodu měli přijít, premiér Nečas pak částečně ustoupil, když zrušení zelené nafty posunul až na konec roku 2014. Problém tzv. zelené nafty je však mnohem širší. Svým způsobem nezasahuje jen do zemědělství, ale týká se dopravy a také životního prostředí.

Bylo nebylo za vlády ČSSD

Finanční pomoc zemědělcům s názvem "zelená nafta" byla zavedena za vlády sociálně-demokratického ministra zemědělství Jana Fencla v roce 2000. Šedesátiprocentní vratka spotřební daně na motorovou naftu (z 11,00 Kč to dělá 6,60 Kč na litr nafty) měla přinést českým rolníkům necelé 2 miliardy korun ročně, což mělo částečně dorovnávat vysoké dotace zemědělské výroby v okolních státech Evropské unie, aby české zemědělské subjekty byly vůči nim konkurenceschopné. Opozici se to pochopitelně nelíbilo. "Jsou to vyhozené peníze, protože každá přímá dotace do řad neorganizovaných zemědělců nakonec skončí různým způsobem v pokladnách obchodníků nebo zpracovatelů," nechal se slyšet stínový ministr zemědělství ODS Miloslav Kučera a ke kritikům se přidaly dokonce i odbory. Podle tehdejšího předsedy Odborového svazu pracovníků v zemědělství Bohumíra Dufka to dokonce vůbec neřešilo problémy zemědělců. "Je to jen mezikrok, který v zemědělské výrobě pomůže pouze ke stabilizaci neschopných subjektů," řekl Dufek. Hovořilo se také o zneužívání zelené nafty samotnými zemědělci. Ale stalo se, hlasy kritiků časem utichly a zelená nafta se stala nedílnou součástí nákladových položek zemědělské produkce v ČR.

Silná slova, slabé argumenty

To bohužel platilo jen do letošního roku, kdy vláda Petra Nečase otáčela každou korunu, aby našla ve státním rozpočtu další a další úspory. A protože zelená nafta zvýhodňuje pouze určitou skupinu oproti ostatním ekonomicky činným subjektům, rozhodlo se ministerstvo financí zemědělcům toto privilegium vzít.
V tu chvíli byl pochopitelně oheň na střeše, za všechny zemědělce byla asi nejvíce slyšet Česká agrární komora a její prezident Jan Veleba. Podle něj by český sedlák dal po zrušení podpory tzv. zelené nafty za palivo o 11 korun víc než jeho konkurent v Německu, Rakousku nebo Polsku, kde mají nulovou spotřební daň. Premiér Nečas ani ministr financí Kalousek sice tlaku zemědělců ustoupit nechtěli, nakonec se však obě znesvářené skupiny dohodly na prodloužení termínu zrušení zelené nafty o jeden rok.
V celém tomto "harašení" zbraní prostřednictvím silných prohlášení a nekompromisních postojů však úplně zapadla zmínka o environmentálních nákladech výroby potravin a zemědělského sektoru obecně v České republice. Již samotný význam slova zelená nafta evokuje něco zdravého a čistého. Jenže to tak není, s životním prostředím nemá nafta pro zemědělce společného nic, jedná se jen a jen o fosilní palivo, které se používá na zemědělské práce. Zemědělci na jednu stranu tvrdí, že by neměli platit silniční daň, protože jezdí po poli, nicméně už nemluví o tom, jak se na to pole dostanou, nehledě na to, jak příslušná komunikace po průjezdu traktoru z orby na podzim vypadá… To však není podstatné, protože zemědělci možná jezdí hlavně po poli, ale i oni vypouštějí do ovzduší oxidy uhlíku a dusíku, proti kterým tvrdě brojí Evropská unie. Jenže zemědělci sami s tím mohou něco udělat, protože emise sice způsobují, ale zároveň mohou svou produkcí přispět k jejich snížení. Podmiňovací způsob je v tomto případě velmi důležitý!

Sami zasejí, sami sklidí

V souvislosti s plánem na zrušení zelené nafty se již objevily hlasy, že by to mohlo vést k vyššímu využívání biopaliv. V jejich případě totiž zatím nikdo neuvažuje o zrušení daňového zvýhodnění, nehledě na povinné přimíchávání do pohonných hmot. Biopaliva, v současnosti vyráběná zejména ze zemědělských komodit, by měla účinně přispívat ke snižování emisí skleníkových plynů, omezovat závislost státu na dovozu ropy a v neposlední řadě i vytvářet nová pracovní místa. V těchto souvislostech by se tedy mohla stát tou pravou zelenou (=ekologickou) naftou či benzinem. Jestliže dnes musí být v benzinu nejméně 4,1 procenta biolihu (hlavně z obilí nebo cukrovky) a v naftě minimálně šest procent biosložky (převážně z řepky), do roku 2020 by podíl biopaliv mohl dosáhnout až 9,8 procenta biosložky v naftě a 7,8 procenta v benzínu.

Nic však není tak jednoduché, jak to na první pohled vypadá. Přestože samotná biopaliva mohou přinést až 35procentní snížení emisí oproti fosilním palivům (a také snížení nákladů na pohonné hmoty), při zvýšení poptávky po nich se to klidně může obrátit. Hlad trhu po biopalivech totiž hlavně v rozvojových zemích vede k vytlačování potravinářských plodin, popřípadě k odlesňování a vysoušení půdy. To má pochopitelně za následek zvýšené uvolňování skleníkových plynů, takže kvůli nepřímému dopadu může být produkce oxidů uhlíku při maximálním využívání biopaliv vyšší než u fosilních paliv. I když se to snaží Evropská unie řešit, zatím neexistují striktně daná pravidla, která by výše popsanému scénáři zabránila.