Sebevražda evropského autoprůmyslu?

Převést čtvrtinu výroby automobilů se spalovacími motory na čisté elektromobily během pouhých šesti let - to je nejpravděpodobnější důsledek nového regulativu Evropského parlamentu, před kterým nyní stojí evropské automobilky. Zelený pochod napříč Evropou tím ovšem zdaleka neskončí: cílem nařízení je snížit emise CO₂ na neuvěřitelných 59 g/km do roku 2030. Pro mnoho odborníků to znamená praktickou likvidaci tradičního automobilového průmyslu s mnoha negativními ekonomickými a sociálními důsledky pro celou Evropu.

Nereálné emisní limity

Podle loňského rozhodnutí Evropského parlamentu se do roku 2030 musí snížit průměrné emise CO₂ u každého nově vyrobeného evropského automobilu na 59 g/km. Přičemž už v roce 2021 je nařízen limit 97 g/km a v roce 2025 81 g/km. Pro mnoho automobilek to prakticky znamená likvidaci výroby spalovacích motorů a v podstatě přechod na výrobu elektromobilů. Současný limit CO₂ pro nově vyrobené automobily činí 130 g/km, což výrobci ještě zvládají plnit, aniž by museli zásadně měnit tradiční technologii pohonů spalovacími motory. Jakékoli další snižování emisí ovšem už pro automobilky znamená buď stále větší podíl výroby hybridních automobilů - což tak jako tak nepostačí - nebo rovnou přechod na produkci elektromobilů.

Rozvoj technologií nebo strach ze sankcí?

Technologie spalovacích motorů se vyvíjí více než 100 let. Hlavními motivy rozvoje bylo zvyšování výkonu, snižování spotřeby, snižování výrobních nákladů a podobně. Tedy motivy zcela racionální. Tuto dlouhou cestu absolvovalo několik stovek tisíc techniků a inženýrů po mnoho generací. Zdá se však, že současný převažující názor elit EU na budoucnost mobility v Evropě popírá stav technologií, dostupnost zdrojů, ekonomiku výroby, přirozený vývoj trhu a snad i fyzikální zákony.  Současný tlak "zelené lobby" Evropského parlamentu na nereálně krátké termíny plnění limitů CO₂ tak budou muset evropské automobilky vyřešit jedině razantním přechodem na elektromobilitu, ať to stojí, co to stojí.

Motivem pro ně ovšem nebude rozvoj nových technologií a už vůbec ne nějaká všeobjímající snaha o stále čistější mobilitu. Hlavním motivem pro automobilky totiž budou astronomické pokuty, které jim hrozí při nedodržení přísných emisních limitů. Jediný gram CO₂ na ujetý km navíc totiž vyjde automobilku na každém prodaném autě na 90 EUR. Například pro mladoboleslavskou Škodu, kde se průměrné emise její flotily nyní pohybují kolem 116 g/km, by při nedodržení hranice 97 g/km při současné produkci více než 880 tisíc vozů, činila už v roce 2021 příslušná pokuta částku kolem 1,5 miliardy EUR. Následovat bude s největší pravděpodobností zcela racionální dilema: buď platit likvidační pokuty nebo prodělávat na výrobě elektromobilů.

Jen koncern VW tak plánuje v nadcházejících pěti letech investice ve výši 30 miliard EUR. Jde o investice do nových modelů elektromobilů a do výrobních kapacit. Podle výpočtů, které na základě informací od manažerů firmy zveřejnil německý časopis WirtschaftsWoche, bude desítky miliard navíc stát nákup baterií a dalších komponentů nutných pro výrobu e-aut.

Dotace jako všelék?

Zdá se ovšem, že na řešení dilematu budoucí mobility v Evropě nám úředníci chystají hned dva skvělé recepty: kromě zmíněných drakonických sankcí pro automobilkyse na druhé straně připravují masívní dotace na všeobecnou podporu rozvoje elektromobility. Ekonomové si ovšem kladou otázku, odkud budou pocházet finanční zdroje pro ony ekologicky motivované dotace. S největší pravděpodobností se bude jednat o postupné zdaňování v podstatě veškeré lidské činnosti, spojené s produkcí CO₂.

Příkladem budiž neustálé zvyšování cen emisních povolenek, nebo nedávný neslavný pokus francouzské vlády zvýšit spotřební daň na pohonné hmoty, který skončil žlutými vestami v ulicích. O úvahách některých politiků zdanit kromě pohonných hmot kupříkladu i spotřebu masa ani nemluvě. Pravděpodobně nebude možno počítat ani s úvěrovými zdroji z centrálních bank. Během desetiletého boje s následky minulé finanční krize si centrální banky "vystřílely munici" a zbývá jim pouze minimum nástrojů ke zvládnutí nadcházející recese, natož pak k masívnímu financování ambiciózních ekologických projektů. Banky zkrátka nemají prostor pro další snižování úrokových sazeb nebo pumpování peněz prostřednictvím nákupu dluhopisů. Konečnou obětí celého tohoto řetězce tedy nakonec bude s největší pravděpodobností běžný spotřebitel.

Jedna klimatická konference stíhá druhou

Jen v letošním roce proběhlo hned několik klimatických konferencí, které se obvykle vyznačovaly nadšeným mediálním jásotem převážně levicových evropských politiků, přičemž tento jásot byl spojen s nezměrným odhodláním konečně zahájit zachraňování světového klimatu. Hlavně v Evropě jsme bohužel poslední dobou svědky silně pokryteckých politických rozhodnutí, podpořených hlasitým křikem leckdy zcela nekompetentních ekologicko-aktivistických skupin, které jsou ovšem čím dál tím hlasitější. Výsledkem je kupříkladu i strategie uhlíkově neutrální Evropy do roku 2050, kterou aktuálně hlásá nové vedení Evropské komise v čele s předsedkyní Ursulou von der Leyen.

Mnoho odborníků se však obává, že výsledkem bohužel nebude další rozvoj evropské společnosti k blahobytu a skvělé budoucnosti, nýbrž podřizování se populárním ideologiím bez ohledu na ekonomické důsledky. V případě mobility a energetiky je onou ideologií právě představa o "jediné správné cestě" k ochraně světového klimatu, která je inspirovaná nekritickým přijímáním konceptu Green New Deal, jenž pochází ze silně levicových kruhů Demokratické strany USA.

Zcela typickým pak bylo v této souvislosti prohlášení manažera organizačního rozvoje Greenpeace International. Když hovořil o klimatických změnách a zářijových ekologických aktivitách mládeže tak podotkl, že "je nejvyšší čas začít výrazně obracet ekonomiku a způsob, jakým je naše společnost organizovaná". Řeč bude tedy velmi brzo i o změně politického systému, tedy rozumějme správně: o odstranění volného trhu a nejlépe nahrazení kapitalismu nějakým "lepším" společenským systémem.

První vizionář z donucení

Ještě v říjnu loňského roku se šéf VW Herbert Diess bouřil proti novým emisním limitům EU. Hřímal, že válečné tažení proti automobilům ohrozí existenci celého automobilového průmyslu. Zřejmě vůbec poprvé tak významný lídr německého koncernu vystoupil proti elektromobilům. A pěkně zostra: německý automobilový průmysl je podle tehdejšího mínění Herberta Diesse vystaven velkému ohrožení a nebývalým výzvám. "Šance, že bude německý automobilový průmysl za deset let ještě patřit ke světové špičce, jsou z dnešního pohledu přibližně padesát na padesát," prohlásil tehdy Diess.

Jaké ovšem bylo překvapení v dubnu letošního roku. Ve Wolfsburgu totiž proběhla revoluce. Náhle, až panicky, se Volkswagen vrhl vstříc elektromobilitě. Jde o vysoce riskantní čin, ze kterého není cesty zpět, jak píše německý časopis WirtschaftsWoche. Největší automobilový koncern na světě se po nedávném dieselovém skandálu vydal zcela opačným směrem. Svůj osud spojil s elektromobilitou a v plánování dalšího vývoje nabírá tak ostré tempo, že konkurenčním automobilkám BMW a Daimler a především mnoha dodavatelům dochází řeč. Ministr dopravy Šlesvicka-Holštýnska Bernd Buchholz dokonce varuje, že VW vede "vysoce rizikovou hazardérskou strategii".

Podle Diesse však nastavený kurz už nebude možné změnit: "Už v uplynulých letech jsme do elektromobility investovali několik miliard eur." Valná část natekla do elektroplatforem, tedy základů nových modelů. Jen přestavba prvního závodu na výrobu elektromobilů ve Cvikově přišla Volkswagen na 1,2 miliardy eur. A dalších sedm závodů se aktuálně přestavuje nebo zcela nově buduje.

Doufejme jen, že se největší světová automobilka takříkajíc "nestřelí do vlastní nohy" a nestrhne s sebou celou německou, a tím i evropskou ekonomiku.

Zachrání Evropa světové klima?

Statistiky hovoří zcela neúprosnými čísly, z nichž některá jsou zejména v poslední době všeobecně známa: Na celkové světové produkci 36 miliard tun CO₂ má Evropa podíl okolo 11 procent. Z toho doprava činí zhruba třetinu, přičemž podíl osobních a dodávkových automobilů je kolem poloviny z tohoto podílu. Hovoříme tedy o podílu mezi 2-3 procenty celosvětové produkce CO₂. Pro jeho omezení na polovinu hodlá Evropa obětovat značnou část svého průmyslu. Absolutním "leaderem" v produkci CO₂ (a skleníkových plynů vůbec) je přitom Čína a za ní následují Spojenými státy. Tyto dvě světové velmoci produkují dohromady zhruba polovinu světových emisí.  Zajímavý je trend, který na rozdíl od "rozvíjejícího se světa" od roku 1990 klesá jak v Evropě, tak dokonce i v USA. Tyto údaje však nejsou pro nastoupenou ideologii příliš populární, neboť pro evropská média a politiky nejsou dostatečně "sebekritická". Proto jsme byli v nedávné době masírováni zcela jinými údaji - a sice produkcí CO₂ na obyvatele, kde jsou státy EU na prvních místech (ČR zaujímá cca 27 místo - údaj z roku 2017). Tato "alarmující" statistika však opomněla jeden zásadní parametr, a sice emise CO₂ v poměru k produktivitě práce! Daleko zajímavějším, relevantnějším a opravdu alarmujícím údajem je tak produkce CO₂, potřebná k dosažení 1 USD hrubého domácího produktu. Z přiloženého grafu jasně vyplývá, které státy jsou v tomto ohledu opět "leadery" v globálním znečišťování skleníkovými plyny. Podobným "politicky nekorektním" informacím se ovšem evropská média příliš nevěnují…

Dalším málo známým faktem je skutečnost, že největším světovým producentem automobilů překvapivě není ani Evropa, ani USA, ale Čína, a to s podílem až 34 procent celosvětové produkce, následovaná Japonskem s 11 procenty. A například Německo se na globální produkci automobilů podílí necelými 8 procenty (2017).

Klimatické konference a Green New Deal

"Nejdražší elektřina je ta, kterou nemáte", napsal v červenci tohoto roku vládní zmocněnec pro jádro Jaroslav Míl v časopise E15. Bohužel hrozí, že tato slova mohou být zcela naplněna právě kolem kritických let 2030-2050, kdy nastane kombinace fatálně nepříznivých faktorů: plánovaný rozvoj elektromobility, odstavováni desítek uhelných a jaderných elektráren a zejména nástup politiky Energiewende v Německu. Podle Mezinárodní agentury pro energii tak budou od roku 2020 právě Evropané platit v celosvětovém srovnání za elektřinu nejvíce. Do roku 2035 rozdíl vůči světu dál naroste, může dosáhnout až trojnásobku současné ceny. Navíc hrozí přetěžování páteřních energetických soustav velkými přetoky elektrické energie, distribuované napříč Evropou, a tedy zcela reálná hrozba celé série kontinentálních blackoutů. Že by právě toto byla cesta k uhlíkově neutrální Evropě?