Nezávislé pumpy oživují trh

Indráček

Letos to bude přesně čtvrt století, co v sokolovně v Telnici na Moravě místní pumpař Karel Hrouzek svolal první sešlost menších nezávislých prodejců pohonných hmot. Tak vzniklo Společenství čerpacích stanic (SČS). Dnes ke zkratce přidává ještě Unie nezávislých petrolejářů, od roku 2002 je členem Nezávislých evropských dodavatelů pohonných hmot (UPEI) a sídlo už nemá v Brně, ale v Desné v Jizerských horách, kde žije jeho nynější předseda Ivan Indráček.

K čemu je takové společenství "neznačkových" prodejců dobré? Jaké služby poskytuje?

To je strašně moc věcí. Především hlídáme legislativu, přípravu nových zákonů. Je to nevděčná práce, protože není moc vidět, nejúspěšnější nakonec jste, když se nestane nic… A řadu členů ani moc nezajímá, co se mohlo za rok stát, protože řeší problém dneška a zítřka. Musím ještě dodat, že lobování v našem podání není o tom, že bychom chtěli získat pro naše členy nebo pro nezávislé pumpaře nějaké výhody. My chceme rovné a férové podmínky pro všechny na trhu, žádné umělé bariéry.

Rozumím tomu, že lobování je neviditelná práce. Ale SČS je vidět.

Určitě viditelnější je práce s médii. Permanentní snaha o to, aby nezávislý trh byl veřejností vnímán pozitivně. Aby veřejnost pochopila, jaký smysl mají změny, ke kterým tu a tam dochází na pumpách, aby nám nenasazovala psí hlavu za něco, co prostě udělat musíme, i když nejsme o smysluplnosti přesvědčeni. Anebo se pochlubit něčím novým, co přináší zákazníkům výhodu, příjemný zážitek. Třetí "nohou", na které stojí SČS, je přímá pomoc členům. Jsou to různé návody, metodiky, doporučení. Něco, co potřebují pumpaři, nejen naši členové, denně. Často řešíme individuální dotazy, pomáháme řešit specifické situace jednotlivých členů.

Například?

Poslední měsíc se mimo jiné snažíme dobrat se rizik, jakým mohou být čerpací stanice vystaveny při zavedení benzinu E10. Bioetanol se nemá rád s některými typy materiálů. V zahraničí - například v Německu nebo ve Velké Británii - se to dost řešilo, ale tady u nás je zatím ticho. Od některých výrobců, namátkou Tatsuno, ETK, Monti, se nám podařilo získat jasná vyjádření, která máme na webu, s jinými je komunikace horší.

Docela dramatická situace nastala koncem loňského roku, kdy nebylo až do 30. prosince jasné, jestli se změní sazba spotřební daně u nafty už od 1. ledna, nebo později. Bylo to jako otrhávání lístků kopretinky. Bude - nebude - bude - nebude. Nakonec jsme závaznou informaci odsouhlasenou celníky o způsobu, jak daň vykazovat, rozesílali členům až o Silvestru večer.

A od loňského roku také nabízíme vzdělávací program, jde o různá školení pro obsluhu čerpacích stanic i pro "týlové" a vedoucí pracovníky - zaměstnance členských firem SČS.

Bylo pro vás nějak mimořádné loňské jaro, když přišel covid?

Určitě. Nastala mimořádná situace, na kterou nebyl nikdo připraven. Vyznat se v tom chaosu bylo umění, trvale jsme po telefonu vysvětlovali, co je pravda, co ne, co se smí, nesmí, má, nemá. Hodně nám v tom pomohla Hospodářská komora a Asociace malého a středního podnikání, kde jsme členy. Už 19. března jsme na webu vystavili doporučení pro čerpací stanice a těší mne, že na něm není dodnes moc co měnit a doplňovat. Jarní doba byla úžasná v tom, že řada firem nabízela své služby nezištně. Naopak, delší dobu trvalo, než se nám podařilo získat pro čerpací stanice ochranné prostředky, jistě pamatujete, že v tu dobu nebyly volně k dispozici. Nakonec jsme od ministerstva průmyslu získali a na čerpací stanice rozdělili 26 tisíc roušek.

Stíhali jste to mezi všechny rozdělit?

V případě roušek a různých důležitých informací jsme komunikovali s celým nezávislým trhem. Určitě by nebylo správné nechávat si roušky jen pro členy, ačkoli členové si nás platí a hlavně pro ně bychom měli pracovat. Máme v adresáři asi 850 nezávislých provozovatelů čerpacích stanic a distributorů, informace a nabídky chodily všem. Ale připouštím, že naše databáze není úplná, tvoříme si ji sami. Žádný oficiální a kompletní adresář neexistuje.

Jak je to vůbec s počtem členů SČS?

Rozhodně nejsme spokojení. Situace se v posledních letech sice zlepšila, rosteme. Ale od kolegů v Hospodářské komoře víme, že situace mezi provozovateli čerpacích stanic je podobná jako v každém jiném oboru. Zájem sdružit se s cílem ovlivňování podnikatelského prostředí, výměny zkušeností, hájení dobrého jména oboru má tak 10 procent firem. Není pravdou, že ty ostatní považují asociace, svazy, unie, sdružení za zbytečné. Asi nejlépe to vyjadřuje věta, kterou jsem kdysi slyšel od jednoho nečlena: "Děláte to, kluci, dobře, jen pokračujte. Ale ať to platí jiní, určitě se najde dost bohatších, než jsem já …". Chci tímto opravdu upřímně poděkovat stávajícím členům, že drží SČS při životě, a vyzvat ostatní, aby se také přidali. Jen z díků se nedá činnost asociace zajišťovat.

Přesuňme se od SČS k pumpařům obecně. Fungování obsluhy čerpací stanice zprofanoval za minulého režimu film Pumpaři od Zlaté podkovy. Jsou už pryč praktiky z dob marného budování socialismu, kdy řezník a pumpař byli boháči, šidili a okrádali pracující lid?

Vůbec netuším, jak to dnes funguje u řezníků a zelinářů, ale u pump to dávno neplatí. Možná dokonce, že pumpy jsou díky řídicím a skladovým systémům jedním z míst, kde se "pracující lid" okrást skoro nedá.

Ale něco jiného je skutečnost a něco jiného pověst. Pro velkou část společnosti jsme stále ti, kteří pančují, permanentně zdražují, myšleno nikdy nezlevňují, mohou za všechny neduhy zákazníkova starého a neudržovaného automobilu. A jsou samozřejmě ve vatě. To se snažíme měnit nejen my, ale i "velcí kluci" (míněno nadnárodní společnosti), ale možná musíme nejprve my, co jsme tu Zlatou podkovu, řezníky a zelináře zažili, vymřít, aby se situace změnila.

Co vše se od té doby změnilo nejvíc?

Všechno. Pumpa vypadá jinak, nabídka zboží a služeb vypadá jinak, obsluha se chová jinak, ostatně i práce obsluhy se dost změnila. Jen možná ten obecný pohled veřejnosti na pumpaře zůstal negativní.

Když si v "devadesátkách" velké koncerny porcovaly český trh čerpacích stanic, jak se stalo, že vzniklo i tolik nezávislých soukromých pumpařů s jednou-dvěma stanicemi? Jejich podíl na celkovém počtu pump je dnes velký, zhruba dvoutřetinový. 

Pamatujete, co byla malá privatizace? Prodej menších erárních jednotek a většinou v dražbě byla šance spíše pro jednotlivce a malé firmy, dokonce mám pocit, že zahraniční kapitál neměl v malé privatizaci vůbec možnost nakupovat. A až na pár výjimek skončily pumpy z malé privatizace výhradně v rukou nezávislých provozovatelů.

A pak tu byla samozřejmě nová výstavba, velké firmy neměly šanci to tempo zachytit. Ale to se přece netýkalo jen čerpacích stanic. Krásné divoké devadesátky znamenaly boom i v řadě jiných oborů a služeb.

Přesto ti malí v pumpařském oboru dokážou dodnes přežít v konkurenci světově známých značek. Což se v řadě jiných oborů nepodařilo, došlo v nich k velké koncentraci. Díky čemu tu máme stále tak velký podíl nezávislých petrolejářů?

Flexibilita, rychlost rozhodování, nesvázanost firemními standardy, vynalézavost při hledání nových aktivit. A samozřejmě vůle přežít.

Daří se malým a nezávislým také dostatečně investovat a modernizovat?

Některým ano, některým ne. Nemá cenu si nalhávat, že všechny čerpačky stojí na dobrých místech a vydělávají. Řada z nich asi neměla vůbec vzniknout. Pak je pochopitelné, že takové pumpy neinvestují, neinovují, a pokud ano, tak část z cizích peněz, třeba z peněz dodavatelů pohonných hmot. Ale pak je tu řada firem, kterým se daří držet krok s nejnovějšími trendy a je radost u nich nakupovat.

Takže je pravda, že Česko je přepumpované? Že tu je příliš mnoho čerpacích stanic?

To záleží, jakým parametrem tu přepumpovanost budeme měřit. Počet pump na kilometr? Počet pump na milion aut? Počet pump na milion obyvatel? Počet pump na tisíc kilometrů silnic? Anebo počet prodaných litrů připadajících na jednu pumpu? V Česku je zažité přesvědčení, že jsme nejpřepumpovanější zemí v Evropě. Ale není to pravda. Nejpřepumpovanější zemí je podle všech těch vyjmenovaných parametrů Řecko. Dobře, na každém ostrově, kde je auto, je potřeba pumpa, v tom je Řecko v trochu složitější situaci. Druhou příčku drží Švýcarsko. A pak je balík zemí Estonsko, Lotyšsko, Irsko, Česko a Itálie, které jsou na tom víceméně srovnatelně.

Čím to je u nás? Ať už tu přepumpovanost bereme v přepočtu na délku silnic nebo obyvatele či na počet aut.

V devadesátkách, kdy se nejvíc stavělo, v podstatě neexistovala žádná regulace. Tím nechci říci, že po ní volám. Jen konstatuji. Ostatně není to vina nezávislých. Leckdy to byly právě velké značky, které přišly do "obsazeného" místa a přidaly další pumpu…

Je aspoň pravda, že máme v Evropě největší počet nezávislých malých pumpařů? Ve kterých zemích je jejich podíl také vysoký?

Tak to vás také zklamu. Ani v tomto parametru nedrží Česko v Evropě první příčku. Jen je pravdou, že v řadě zemí ti nezávislí nejsou tolik vidět. V Německu bývá zvykem využít frenčízu, takže většinu nezávislých ani nepoznáte. Až tam příště pojedete, hledejte u vjezdů do pump větších olejářských společností malou cedulku "UNITI". To je nezávislá pumpa převlečená do frenčízy. Ve Švýcarsku je lídrem značka Avia, což není nic jiného než společné logo nezávislých firem. V Estonsku se o lídra trhu přetahují Olerex a Alexela, nezávislé firmy. A mohli bychom pokračovat dále. Jen UPEI, která také nepokrývá celý nezávislý evropský trh, na něm má podíl 30 procent. Zastoupené firmy provozují 15 tisíc autocisteren, 21 tisíc čerpacích stanic, tisíc skladů s kapacitou 30 milionů kubíků.

Lze považovat za výhodu pro řidiče, pokud daný stát vykazuje velký počet nezávislých prodejců? Je to řidičům k užitku?

Samozřejmě. Velký počet provozovatelů, tedy nikoli pump, ale provozovatelů, znamená větší konkurenci. A konkurence obvykle tlačí soutěžitele jednak k lepším cenovým nabídkám pro spotřebitele a jednak k hledání cest, jak zaujmout zákazníka i jinak než cenou. Velký počet provozovatelů je tak pro spotřebitele jednoznačnou výhodou.

Častou stížností zákazníků je kvalita. Jak jsou na tom nezávislí ve srovnání se značkovými pumpami?

Tu psí hlavu nám často nasazují autoservisy. Je pro ně mnohem snazší hodit vinu za poruchu vozu na nekvalitní palivo než řešit reklamaci. Přitom dnes skoro nemá smysl o prohřešcích mluvit, protože v podstatě žádné nejsou. Chybovost se posledních pět let pohybuje na polovině až pětině evropského průměru, v letech 2015 až 2017 jsme na tom byli dokonce lépe než Německo, které bereme jako etalon kvality. Evropské srovnání máme prozatím do konce roku 2018.

O jaké konkrétní případy se například jedná?

V odborném časopise si nemusíme hrát na "objektivní zavinění", tedy zákonem stanovený předpoklad, že za nekvalitu zboží může vždy prodejce, ono se to netýká jen pohonných hmot. Buďme zcela otevření - mnoho vad nejde na vrub čerpací stanici, ale mnohem pravděpodobněji dopravci pohonných hmot nebo dokonce vydávajícímu skladu.

Pokud budeme pátrat detailněji, zjistíme, že ve většině případů jde o chyby v bodu vzplanutí a za příměs benzinu v naftě pumpa nemůže. Je-li sníženo oktanové číslo a nesprávná destilační křivka u benzinu, jde většinou o malou příměs nafty a je to také problém, jehož ovlivnění je většinou mimo možnosti čerpačky.

Vypadá to, jako by pumpy za nic nemohly...

Tak to nemyslím. Tlak par může být problém pumpy, pokud včas nevymění sezonní zboží. Na druhou stranu ale může jít vada i na vrub směšovacímu efektu, což je prostě fyzikální, člověkem neovlivnitelný princip. Ale je přitom pokutovatelný.

K několika problémům s kvalitou jsem se dostal jako "konzultant" a podle odborníků šlo někdy o problémy související s výrobou. Ale také jsme se setkali i s chybou v technologii čerpačky.

Ale asi s jistotou můžeme říci, že neexistuje pumpař, který pančuje benzin vodou, přitom takové povídačky si můžeme číst denně na sociálních médiích.

Nicméně pančování, byť ne zrovna vodou, a podobné podvody bývaly svého času dost rozšířené. Zapojily se do nákupu nezdaněného nebo pančovaného zboží menší sítě víc než nadnárodní a velké společnosti? Nebo si pokušení nevybírá?

Poškodilo to především pověst oboru jako takového. Nejprve si ale ujasněme, že to nebyli primárně pumpaři, kteří by se stali podvodníky. Byli to podvodníci, kteří využili specifika trhu pohonných hmot jako neznačeného rychloobrátkového zboží, zatíženého vysokou daní. Ostatně podvodníci byli a jsou i v jiných zemích a podle reakcí Bruselu jsme viděli, že pohonné hmoty pro ně byly původně atraktivní jen v pár zemích, zatímco elektronika, zemědělská produkce, plyn je napříč Evropou zajímaly mnohem více.

Všechny modely podvodů, které jsme tu zažili, se ale udály v úrovni distribuce a dovozu. Je pochopitelné, že takové zboží muselo končit na čerpačkách, ale neznamená to, že ony musely o předchozím podvodu vědět.

Myslím, že pumpaři nejsou a nebyli takoví hlupáci, aby nepojali podezření, když jim někdo nabízí podezřele levné zboží.

To samozřejmě nejsou. Představte si ale, že máte pumpu a najednou zjistíte, že zboží, které nakupujete, je nekonkurenceschopné, prostě drahé. Váš všeobecně důvěryhodný dodavatel vás ujistí, že lepší cenu nabídnout neumí. Máte dvě možnosti. Zemřít pomalou nebo dokonce rychlou smrtí, nebo přistoupit na hru a začít nakupovat od firem, které se na trhu nově objevily před pár měsíci. Někteří vás varují, že ty dodávky jsou cenově podezřelé, ale co, zboží v neobvykle nízké cenové hladině se na trhu pohybuje už delší dobu, stát s tím viditelně nic nedělá, tak to bude asi v pořádku, ne? Takže se nakonec rozhodnete nakupovat také…

To zní jako obhajoba podvodu…

Chraň bůh, nic takového. Jen popisuji ne zrovna nelogické uvažování některých prodejců, kteří se v té době dostali vlivem podvodu cenově zvýhodněné konkurence pod obrovský existenční tlak.

Shrňme si to. Budeme-li hledat původce, nehledejme ho primárně mezi petrolejáři. Ve většině případů šlo nikoli o daňový nebo trestní prohřešek, ale spíše o etické selhání. Ale neselhání mohlo znamenat zánik firmy, protože stát v té době někdy před rokem 2013 v podstatě nekonal, čímž vyvolával na trhu pocit, že vše je v pořádku.

Stát začal konat až pak. Viz třeba zavedení kaucí pro všechny distributory paliv. Je současná legislativa pro nezávislé a menší pumpy příznivá, nebo je dusí a obtěžuje byrokracií?

To je téma na samostatný velký rozhovor. Kauce byly lumpárna, ale nemá cenu se k tomu vracet. Těm, kterým vzaly živobytí, už nijak nepomůžeme, ti už se dnes živí jinak a k pohonným hmotám se vracet určitě nebudou.

A ostatní legislativa? Daří se nám držet ji v rozumných mezích změn, které přicházejí. Problémem nejsou ani tak změny samy o sobě, jako situace, kdy odpoledne nevíte, co bude zítra platit a co ne. V tom je naše veřejná správa doslova mistrovská.

Jak bojují nezávislí petrolejáři o místo na slunci jinde v Evropě? Jaké jsou trendy, aby dokázali úspěšně konkurovat velkým korporacím?

Spolupracují, komunikují, vyměňují si zkušenosti. Spojují se pod společnými barvami. Příkladem je již zmíněná Avia, německé BFT, nově Gulf a podobně. Nebo využívají frenčízu. Anebo si řeknou, že nepotřebují prodávat každý rok o X procent víc, soustředí se na klientelu v okolí, kvůli které původně čerpačku postavili, té se snaží nabídnout s lokální znalostí přesně to, co vyžaduje. A pak je úplně jedno, jakou barvu mají.

Ale hlavně si myslím, a to je dle mého nejdůležitější, že v Evropě už dnes moc nejde o souboj malých s velkými. Protože už i velcí pochopili, že nastává doba zásadních změn, se kterými se budou muset nějak poprat všichni. Protože stavět dobíječky nedává na naprosté většině čerpacích stanic vůbec smysl. Ta hranice, chceme-li to zdramatizovat, tak "fronta", není mezi velkým a malým, ale mezi spalovacím motorem a elektromotorem.

Přijdou tím klasické pumpy o kšeft?

Tak jsem to nemyslel. Dnešní provozovatelé existenční změny asi ještě nepocítí. I kdyby se naplnily extrémní vize v podobě zákazů prodeje spalovacích motorů, pro příštích deset let si kapalná paliva zachovají svůj podíl na trhu a teprve potom můžeme očekávat postupný pokles jejich prodeje. Ale víme, že nebudeme prodávat jen benzin a naftu, bude se objevovat více a více biologických a syntetických náhrad a různých směsí, ten trend už začal a je nevratný. To je právě pro nezávislé ohromná příležitost, protože nejsou spjati s rafineriemi. Předpokládá se totiž, že výroba budoucích alternativních paliv bude mnohem diverzifikovanější.

Pokud chce Evropa být za 30 let, tedy do roku 2050, klimaticky neutrální, musíme přijmout, a za sebe to vnímám jako správnou cestu, že hromadná doprava ve městech nebo na železnici bude elektrická. O "zbytek" se vede souboj, ve kterém musíme my, fosilní šedovousí petrolejáři, přesvědčit jak politickou elitu, tak spotřebitele, že řešit vše zásuvkou je zcestné, neefektivní.

Autor: Miroslav Petr, Zdroj: PETROLmagazín

Diskuse

Petrol Magazín

Aktuální vydání2021/02 Téma číslaKamiony na čerpacích stanicích
Aktuální číslo

Přihlašte se k odběru novinek