Moje příští auto bude opět diesel

Moje příští auto bude opět diesel

Nejen to říká v rozhovoru pro Petrol magazín bývalý premiér, expředseda Evropské rady, energetik a staronový předseda Teplárenského sdružení Mirek Topolánek, který se také obává války na Ukrajině.

Nedávno jste uvedl, že právě téma energetické bezpečnosti je klíčové pro české předsednictví EU. Proč?

Myslím, že energetická bezpečnost není klíčová jen pro české předsednictví, ale i pro celou zemi, zejména v situaci, kdy nebudeme mít po ukončení těžby uhlí vlastní zdroje. Pro nás je povinností zabezpečit základní potřeby pro obyvatelstvo. Těmi není jen jídlo či voda, ale i teplo a světlo. V tomto smyslu pro nás bude energetická bezpečnost vždycky prioritou. To, že máme předsednictví a že bychom měli stejně jako před 13 lety využít tohoto půl roku pro akcentaci této priority, je úplně v pořádku. Energetika totiž není jen problémem naším, ale celé Evropy. Kvůli vlastním chybám, geopolitické situaci, Covidu, postcovidovému oživení i dalším faktorům se Evropa dostala do situace, v níž od konce války nebyla: máme nedostatek energie, dostupná je drahá a spousta lidí se propadá do faktické chudoby. Dostat cíleně a jednorázově 100 milionů lidí do existenčních problémů je šílené. Může to nabourat poměrně složitý sociální smír v Evropě a vyvolat politické změny. Není to marginální problém a energetická bezpečnost musí být jednou z evropských priorit.

Jak k tomu došlo, že se Evropa ocitla v tak nezáviděníhodné situaci?

Je to hlavně kvůli naplňování ambiciózního cíle Evropské unie stát se světovým leaderem v oblasti dekarbonizace, což deklarovala v dokumentech, jako je New Green Deal nebo Fit for 55, v nichž se EU k těmto cílům - v osobě Babiše i Česko -zavázala. Tyto plány v některých zemích vedou k omezování klasické energetiky, v Německu třeba k zavírání jaderných elektráren, tam i jinde k uzavírání uhelných elektráren a k orientaci na nestabilní obnovitelné zdroje. To s sebou přináší rozevírání nůžek mezi cenou energií a schopností lidí si tu energii nakoupit. Mimochodem, pro mne je jediným relevantním důvodem pro odchod od fosilních paliv snížení závislosti na importech ropy a plynu z nestabilních regionů, včetně Ruska. 

V momentě, kdy přeorientovávám energetiku na zcela jinou zdrojovou základnu a plyn je jediný přechodný substitut, vyvolám po něm zvýšenou poptávku. Pokud se to sejde s útlumem těžby v Holandsku, problémy v Norsku, asertivní politikou Ruska v oblasti plynu (krácení dodávek na spotový trh) a obrovským růstem postcovidové poptávky v jihovýchodní Asii a Číně, znamená to obrovský cenový skok. Cena plynu narostla několikanásobně! Pokud k tomu připočteme ještě povolenky, které také stouply daleko více, než predikovala EU, i vlivem spekulativním nákupům a faktoru očekávání, vznikly tak na trhu takové tenze, že vylétly ceny všech energií. Neviditelná ruka trhu tak ukázala svou sílu. Fyzika a ekonomie porazily ideologii a nové náboženství.

Je z toho cesta ven?

Pokud vidíme více než sto tisíc ruských vojáků s těžkou technikou na ukrajinské hranici, tak rychlou a bezbolestnou cestu ven moc nevidím. Nástrojem ruské zahraniční a energetické politiky jsou právě dodávky plynu do Evropy. Nyní přes Velké Kapušany teče na západ méně plynu, a to jen na základě dlouhodobých kontraktů, Jamal je prakticky zastaven a tlak na zprovoznění plynovodu NordStream2 je jedním z nástrojů geopolitické studené války. Ta může lehce přerůst ve válku horkou. Proto neočekávám, že by ceny plynu šly razantním způsobem dolů. Ani případné dovozy dražší LNG cenu výrazně nesrazí. Je to souběh faktorů: nedodávky ruského plynu na spotový trh, tlak Ruska na dlouhodobé smlouvy, z nichž jsme se chtěli vyvázat, nedostatky v dodávkách plynu, nenaplněné zásobníky, snaha Ruska o obnovení bývalé sféry vlivu, tlak na USA, aby se situace ve střední a východní Evropě dostala před náš vstup do NATO, tlak na Ukrajinu a odmítnutí jejího vstupu do NATO, touha Ruska kontrolovat po Krymu i Černé moře a mohl bych pokračovat. 

Všechny tyto faktory vytvářejí mix geopolitických a energetických hrozeb, kterým krátkodobě čelit v žádném případě neumíme. Můžeme jen částečně a naprosto cíleně řešit chudobu, kterou jsme si sami způsobili. U nás jsou dnes 2 miliony lidí, jejichž výdaje na bydlení a energie dosahují 40 % příjmů, a celkově 4 miliony lidí, u kterých tyto výdaje přesahují 30 % příjmů. Na to musíme rychle reagovat.,

Pomůže situaci vyřešit důraz na rozvoj obnovitelných zdrojů, nebo jej vidíte vyloženě negativně?

Po mně nemůžete chtít, aby New Green Deal vyzdvihoval jako nějaké geniální řešení, ale politická vůle jej prosadit je v Evropě velmi silná. Nemá proto cenu proti němu jen protestovat. Jediným řešením je se mu snažit přizpůsobit, adaptovat se na něj, případně ho využít pro nastartování modernizace země. I ropná krize nastartovala nebývalý technologický rozmach. Nechme ale výzkum vědcům, inovace inženýrům a ekonomiku ekonomům. To, že se Newtonův a Ohmův zákon jmenují zákon, ještě neznamená, že o nich europoslanci mohou hlasovat…

To, že by energetický mix měl být výhradně v rukou národních států, dávno neplatí. Jak řekl Henry Ford: "Každý zákazník si může vybrat barvu, bude-li to černá." Systémem regulací, nařízení, taxonomií a limitů máme jasně nalinkovanou trajektorii odchodu od energetické soběstačnosti, dostatku a rozumné ceny energií. Poprvé ale po dlouhé době, možná poprvé, nastala situace, kdy tři hlavní složky budoucího mixu - jádro, plyn a obnovitelné zdroje - nejsou ve sporu a místo je zde pro všechny tři skupiny výrobců. Bylo to vidět i na jednáních o taxonomii a na diskuzích o budoucnosti české energetiky. U stolu sedí zástupci ČEZu, Komory obnovitelných zdrojů, Teplárenského sdružení i Českého plynárenského svazu a jsou schopni najít společnou řeč.  Střednědobé a dlouhodobé řešení tedy zřejmě existuje, ale krátkodobě se budeme muset vypořádat s vysokými cenami energií a s energetickou chudobou. Pokud chceme zůstat v EU a jinou variantu nemáme, musíme se vyrovnat s tím, že náklady na naše členství budou vyšší, než jsme čekali.

Pořád jsme ale přece čistými příjemci, ne?

Za prvé to končí, brzy se staneme čistými plátci. Za druhé si zkusme sáhnout do svědomí, kolik peněz z dotací bylo alokováno tak, aby co nejlépe posloužily potřebám našeho státu. Já si troufám odhadnout, že minimálně 50 % z těch dotačních peněz bylo vyhozeno na naprosto nesmyslné projekty. Nicméně teď máme díky Modernizačnímu fondu či Fondu spravedlivé transformace možnost udělat některé zásadní kroky při modernizaci energetického mixu a dekarbonizace a naplnit cíle EU a tím snad i naše. 

Jak jste spokojen s rozhodnutím Evropské komise ohledně energetické taxonomie?

Je to vítězství kompromisu.Asi se nelíbí úplně nikomu, nicméně s výjimkou Rakouska a Lucemburska, které vyhrožují žalobou, se největší odpůrci rekrutují pouze z řad ultrazelené guerily. Na Evropské radě nevidím se schválením zásadní problém, Evropský parlament ale může dohodu ještě shodit. Proces taxonomie Babišova vláda zanedbala a podcenila. Nakonec se ale stejně dohodla Francie s Německem. Francie podporovala výrobu elektřiny z jádra a Německo zase výrobu z plynu. Pak se taxonomie teprve představila ostatním členským státům a ty začaly rychle pracovat na připomínkách. Panovaly obavy z příliš rychlého nárůstu spoluspalování vodíku, což Komise při závěrečném projednávání na nátlak Němců zohlednila. Ostatní výhrady ale odmítla, a návrh tak skrývá řadu nášlapných min a interpretačních problémů.

Abychom byli schopni ufinancovat jaderné projekty, tedy aby byly součástí taxonomie, musíme mít stavební povolení na bloky v Dukovanech i v Temelíně do roku 2045. Investice do stávajících bloků musí být hotovy do roku 2040. Chybí nám odborníci, inženýři, projektanti, výrobci, kapacity. Vznikne obrovský tlak na dodavatele, což může naopak cenu zvyšovat. Znamená to absolutní změnu priorit pro tuto i příští vlády a nevím, jestli to všichni dostatečně chápou.

Co se týče plynu, máme sice vodíkovou strategii, ale pochybuji, že jsme schopni i v posunutých termínech do sítě dodávat narůstající množství zelených plynů. Nedokážeme do té doby vyrobit tolik vodíku či biometanu, budeme je muset dovážet z Německa nebo odjinud a naši importní závislost to nevyřeší. Nemáme žádná vodíková hospodářství v teplárnách a elektrárnách, ve městě může být výroba vodíku docela velký problém a technologicky nedořešený je i vlastní transport. Je to obrovská výzva a zároveň i příležitost.

MPO by mělo kvůli změně priorit přebudovat svou strukturu, protože pro přípravu všech legislativních i dalších kroků to bude klíčové. Bude potřebovat odborníky a bude muset změnit energetický zákon, přepočítat energetické bilance a nastavit takový motivační systém, aby česká energetika vůbec mohla tuto změnu přežít.

Třetí možností pro nás je další výstavba obnovitelných zdrojů. Pro větrníky už tu moc prostoru není, ani výstavba fotovoltaických elektráren na polích či brownfieldech, snad vyjma agrovoltaiky, moc nepřichází v úvahu. Perspektivní je ale instalace solárních panelů na střechy obytných domů i průmyslových a obchodních objektů.

Pokud energetický mix bude fungovat a my uděláme nové bilance, pořád budeme potřebovat síť, do níž bude nutno masivně investovat, stejně jako do teplárenských soustav, které by měly fungovat jako regionální záložní rezervní zdroje a záruka stability a tvrdosti sítě.

Energetický mix se tedy bude podle Vás skládat z jedné třetiny z jaderných zdrojů, z jedné třetiny z plynových a z jedné třetiny z obnovitelných zdrojů?

Nejsem schopen to predikovat, závisí to na tom, kolik jaderných bloků budeme schopni efektivně postavit. Já myslím, že jádro musí tvořit mnohem více než třetinu energetického mixu. Obnovitelné zdroje s nárůstem na střechách mají určitý potenciál a bude to určitě více než nynějších 17 %.  Musí se k tomu ale stavět záložní rezervní zdroje a využít dnešní dekarbonizované teplárny, protože úložiště na to nebudou stačit. Teplárny - velké kogenerace budou spalovat aspoň z 50 % plyn, s postupným nárůstem vodíku a biometanu, dále biomasu, a to i z odpadu, a budou využívat pro kombinovanou výrobu tepla a elektřiny obnovitelné zdroje. Řada subjektů se bude zabývat výrobou vodíku z přebytků obnovitelných zdrojů a biopaliv tam, kde to bude efektivní.

Všechny tyto scénáře budou platit za předpokladu, že nebude válka. V roce 2009, během českého předsednictví, jsem musel řešit plynovou krizi. Jejím hlavním spouštěčem byl legitimní odpor skandinávských a pobaltských zemí i Polska proti NordStreamu I. Krizi jsme sice úspěšně vyřešili, ale během dvou let nastartovaly dodávky přes NordStream I. Nyní chce Rusko vrátit zpět svou bývalou sféru vlivu a nástrojem je mimo jiné NordStream II. Mám obavu, že Američané pomalu opouštějí Evropu, oslabují euroatlantickou vazbu a soustřeďují se na Čínu jako na svého hlavního soupeře. Může se stát, že střední  a východní Evropu znovu nechají Rusku. To je dost špatná zpráva a je divné, že se toho lidé neobávají. Válka na Ukrajině být nemusí, ale to pak bude znamenat, že Američani někde ustoupili….  Proto veškeré energetické plány, které budou i tak obtížně realizovatelné, platí jen pro případ, že se geopolitická situace nezhorší, minimálně na přechodnou dobu bude dostatek plynu a dekarbonizační ambice dostanou realističtější podobu.

S ropou by asi problém nebyl, když máme ropovod IKL. S plynem by to bylo asi horší…

Ani s ropou to není úplně jednoduché. Rusko by mělo rádo pod kontrolou všechny produktovody vedoucí do Evropy. Ruská energetická koncepce zpracovaná po nástupu Putina o tom hovoří zcela jasně. I proto je velmi podivná pozice Německa, které je tahounem dekarbonizačního projektu a současně spolu s Ruskem tlačí geopolitický projekt plynovodu NS II, kterým přepraví fosilní plyn do svých elektráren a umožní tak obchvat Ukrajiny. Německo je tak trojským koněm Ruska jak v EU, tak i v NATO.

Rusku se ale také podařilo ovládnout střední Asii, která má obrovské zásoby ropy, a tím trošku nabourává tu vaši jistotu alternativních dodávek. Podívejte se do Kazachstánu a na nezištnou bratrskou pomoc ruských a regionálních speciálních sil k nastolení klidu na práci. A co Ázerbajdžán, obklíčený Ïránem a Ruskem, s rozmraženým konfliktem v Náhorním Karabachu.

Třetím splněným cílem Ruska je diverzifikace rizika odběru, a tím je otevření přepravních cest na východ. Tím pádem bude mít daleko vyšší vydírací schopnost, protože Evropa pro něj už nebude jediným odběratelem. Aliance Putina a Si-Ťin-Pchinga je varující.

A do toho mohou přijít sankce, studená válka může přerůst v lokální či regionální ozbrojený konflikt a my místo New Green Dealu budeme řešit jiné problémy. I když já se obávám, že reakcí EU by i v tomto případě byly pouze ještě ambicióznější a ještě šílenější plány.

Odkud bychom brali plyn, kdyby na Ukrajině vypukla válka?

Bez dodávek plynu z Ruska si evropskou energetiku zatím neumím představit. Rusové ale zatím vždy dodali to, co nasmlouvali. I v roce 2009, kdy zavřeli kohoutky přes Ukrajinu. Dlouhodobé kontrakty tedy podle mě dodrží. Ale na spotový trh plyn už nedodávají ani teď, a tím Evropu vydírají. Vsadit masivně na dovoz LNG, to je ekonomická cesta smrti, protože je to nesmírně drahé. To bychom se snad museli vrátit k uhlí. Proto se Německo a Francie snaží s Ruskem vyjednávat. Já se opravdu obávám, že velké státy vymění bezpečné dodávky ropy a plynu z Ruska za střední a východní Evropu. NordStream II, Gazela a plynovod BACI (propojení Břeclavi s rakouským Baumgartenem) s pokračováním do Itálie jsou novou želenou oponou. Západní státy včetně České republiky budou plynem zásobeny, ty na východ od této opony zůstanou na suchu. Nevím, jestli mě výhodnější pozice Česka nějak zvlášť uklidňuje.

Jak to vypadá s projektem Eastring?

Ten se nerealizuje kvůli odporu Ruska, Německa a Rakouska. Stejně jako dříve Nabucco či South Stream. Existuje jen přeshraniční propojení z jižní Evropy až na Slovensko a staví se propojka ze Slovenska do Polska. Bezpečnostní koridor, který ovšem svou kapacitou nestačí na plné zásobování těchto zemí. Koreluje s Iniciativou Trojmoří, která v zásadě propojuje 12 zemí od Baltského přes Jaderské až po Černé moře a kopíruje tak i mapu ohroženého regionu.

Jak už jsem řekl, rozuměl bych, kdyby hlavním důvodem pro dekarbonizaci v oblasti ropy a plynu bylo snížení dodávek z Ruska nebo z Blízkého východu, ale dělat to jen kvůli boji s klimatickou změnou mi připadá nesmyslné. Projekt NordStream II tuto snahu totálně nabourává, a to i z hlediska boje proti klimatické změně. Je to naprosto pokrytecké.

Má smysl se v této situaci bavit o perspektivách plynu v dopravě?

Mně vadí, že se podpora omezuje hlavně na elektromobilitu. Je to velmi jednostranné politické rozhodnutí. Pokládám cestu CNG a vodíkových článků za perspektivní a možnou, byť dnes ještě ne zcela komerčně zajímavou. Věřím, že půjdeme cestou vysokých technologií, a ne pálením křoví. Je dobře, že využíváme energii Slunce. Veškerá energie pochází z energie Slunce, my ji získáváme buď štěpením, nebo fúzí a je jen otázka, jak dlouho trvá ta obnovitelnost. Obnovitelné je i uhlí, jen to trvá strašně dlouho :-D. Obnovitelnost je jen otázka kapacity v čase. Pokud vzniknou progresivní technologie, které posunou energetickou diskusi někam dál, budu jen rád. Zůstat jen u krajiny poseté větrníky a solárními panely mi připadá inovačně poněkud ubohé. Věřím na jadernou fúzi i na další technologie, které nás posunou významně dál a nebudeme tak závislí na rozmarech přírody a našich sousedů.

Myslíte, že se v dopravě za několik let ještě uplatní ropná paliva nebo spíše plyn, elektřina či syntetická paliva?

Já myslím, že čím méně do toho budou zasahovat evropské autority bez politického mandátu, tím lépe. Bude stačit ekonomický tlak, ten to vyřeší. Pokud benzin a nafta významně podraží, uplatní se jiná paliva, včetně těch, která se teprve vyvíjejí. Nakonec se snad prosadí to, co bude ekonomicky zajímavé, pokud se svět už úplně nezbláznil. Pro mě platí, že to, co je ekologické, musí být i ekonomické, a platí to i naopak. Rozhodně nejsem proti ochraně životního prostředí! Podporuji stejně jako nová vláda reforestaci, zadržování vody v krajině, ochranu krajiny. Pokud musíme dělat výrazná a drahá opatření v energetice, beru to jako nutnost, ale vždycky mi půjde o to, aby to byly kroky rozumné v čase, aby tu lidé měli šanci na slušný život.  Politici na Západě říkají, že musí vysvětlit lidem, že zchudneme. Ale my tu máme už 4 miliony lidí, kteří upadají kvůli drahým energiím do chudoby a ti tomu asi moc rozumět nebudou. Ti nebudou mít ani na ty elektromobily. My nemůžeme uvrhnout do chudoby všechny lidi i podnikatele, musíme ta opatření dělat rozumně, rozložit je v čase, abychom nerozložili společenskou a sociální dohodu, která tu dosud panovala.

Vy asi nesouhlasíte se zákazem prodeje automobilů s klasickým pohonem od roku 2035?

Moje příští auto bude zase diesel. Proti zákazu prodeje klasických aut bude opravdu silný odpor. Nicméně podle teorie kaskád, když se něčeho zmocní velký byznys, není už cesty zpět.  To se stalo už před 15 lety. Velký byznys už neinvestuje do špinavých technologií, protože banky mu na to nedají úvěr. Velké korportace jedou ESG, řeší gender a nutí své zaměstnance, aby používali elektromobily. Tlak je nezadržitelný. Pokud to nenarazí na zeď sociální soudržnosti a schopnost lidí platit účty, bude to pokračovat dál. A Němci jsou bohatší než my.

Mě neděsí odchod od spalovacích motorů či uhlí, pokud bude ekonomicky i ekologicky přijatelná alternativa. Pro novou politickou reprezentaci je velká možnost tuto šanci uchopit. Babišova vláda v tomto směru neudělala nic a zaspala. Osm let ztráty nás může mrzet, protože veškeré kroky vlády budou teď pod časovým, ekonomickým i sociálním tlakem. Ale snad se to podaří.

 

Autor: Alena Adámková, Zdroj: PETROLmagazín číslo 1/2022