Zákony musí chránit spotřebitele, ne velké hráče

Zákony musí chránit spotřebitele, ne velké hráče

Stát vědomě ignoruje jednu ze svých základních funkcí - zajistit fungování tržních mechanismů, říká v rozhovoru pro Petrol magazín významná ekonomka Jana Matesová, bývalá zástupkyně České republiky u Světové banky. 

V Českém rozhlase jste nedávno uvedla, že stát neplní jednu ze svých základních funkcí. Která to je?

V tržní ekonomice má stát dvě základní ekonomické funkce: Za prvé vybírání daní, z nichž se financuje chod státu, a za druhé zajišťování fungování tržních mechanismů. Tržní mechanismus ale nemůže sám od sebe fungovat především v síťových odvětvích - v energetice či v telekomunikacích. Tam stát selhal už v 90. letech - viz ceny datových služeb, předtím telefonování a vytáčeného internetu. Postupně selhal i v jiných odvětvích. Stát se ale rozhodl tuto svou základní funkci zcela vědomě ignorovat. V 90. letech byl dominantním hráčem na trhu stát. Poté se ale začalo ve velkém privatizovat a bylo třeba tuto funkci dohledu nad fungováním trhu zavést. Stát chvíli váhal, chvíli dozor vykonával antimonopolní úřad, chvíli ministerstvo pro hospodářskou soutěž, pak zase úřad. Jen jeden předseda chtěl skutečně vykonávat dozor nad fungováním tržního prostředí.  Poté už tam byli vždy jmenováni lidé čistě politicky, ne na základě odbornosti.

Když zjistíte zneužívání významné tržní síly, k čemuž vede analytická práce s daty a je to velmi dlouhý proces, začnou právní spory, na které si ti nařčení najmou ty nejlepší právníky. Ale už jen kdyby se zneužíváním tržní síly antimonopolní úřad začal konečně vážně zabývat, velké firmy by si pak začaly dávat větší pozor.

Ke zneužívání významné tržní síly může docházet i v nesíťových odvětvích: všude, kde výrobci nebo prodejci dodávají něco, co zákazníci nutně potřebují. Tedy i v prodeji základních potravin.

Všude, kde nějaký počet firem získá dominanci, což je v zákoně definováno jako 25 %, je nebezpečí zneužití dominantního postavení na trhu.  Dominantní postavení může mít ale i někdo, kdo má 15 % trhu, když zbytek trhu je rozptýlený. Nebo když v nějakém městě je jediný obchodní řetězec, a místní konkurence nebo reprezentace tam nepustí někoho jiného.

Zhruba polovina tržeb v potravinářství a drogerii sice pochází z malých prodejen, ale řada z nich patří těm velkým. Řetězec Můj obchod třeba patří Makru. A ti malí, třeba majitelé večerek, často nakupují zboží jen v řetězcích, protože velcí hráči v potravinářství jim zboží nedodají a nákup v řetězcích i s úhradou jejich marží je pro ně nejvýhodnější variantou. Takže jsou oproti těm velkým řetězcům znevýhodněni.

Druhou polovinu tržeb obstarávají velké řetězce, z toho polovinu mají řetězce Lidl a Kaufland, které mají stejného majitele. Billa a Penny mají sice také stejného majitele, ale jinou obchodní politiku i jiné dodavatele, takže tam by se kartelové dohody asi neprokázaly.

Všude, kde hrozí zneužití významné tržní síly, je třeba, aby stát hlídal, zda příliš nezfúzoval trh a nevyskytuje se tam příliš mnoho velkých konglomerátů, jako je tomu u nás ve zpracování potravin.

Nikdo se tedy u nás možným zneužíváním významné tržní síly nezabýval?

Adekvátní formou ne. Je nutné zdůraznit, že podezření na zneužívání významné tržní síly opravdu, ale opravdu nezjišťujete sledováním marží u několika výrobků - natož veřejně známých - a obcházením provozoven inspektory. I tomu slouží analytická práce s velkými soubory dat, na nichž se z příslušných a v 21. století už nesmírně sofistikovaných modelů pozná, zda ke zneužívání významné tržní síly např. v cenové politice dochází. A mimochodem: ta data nejsou o maržích. Pokud s tím Česko nyní začne, pak třeba po 30 letech konečně začne ochrana trhu před zneužitím významné tržní síly fungovat.

V okolních zemích ta kontrola možných kartelových dohod funguje?

Ve vyspělých zemích většinou výrazně lépe než u nás.  V první řadě záleží na tom, zda na tom má vláda zájem. Antimonopolní úřady ve všech členských zemích získaly větší pravomoc, hlavně pro kontrolu potravinářského trhu. Ale dotáhnout právní spory s potravinářskými firmami je běh na dlouhou trať, může to trvat i 20 let. Nicméně už signály ze zjišťování vedou k tomu, že spotřebitelé a odběratelé se podle toho zařídí. A také firmy se v pokusech o zneužívání své síly drží zpátky, pokud vědí, že jsou sledovány a že to stát myslí vážně. To je hlavní zbraň.

Pokud už k právním bitvám dojde, je dobře, pokud antimonopolní úřad má své analytické oddělení pod vlastní střechou, aby mohl pružně reagovat na protiargumenty.

V USA právní spory na téma zneužívání významné tržní síly vedly až k nucenému rozdělování firem. To u nás dlouho nenastalo a asi ještě dlouho nenastane.

Asi ne. Třeba v pekárenství má Agrofert asi 60 % trhu. Fúze Penamu a United Bakeries byla přitom schválena v roce 2018 za Babišovy vlády, ale nikdo se nad tím nepozastavuje ani dnes…

Ano, to je ukázka špatné práce antimonopolního úřadu. Doufejme, že konečně dojde ke kýženým změnám. Jsem ráda, že se téma ochrany konkurence na trhu do veřejné diskuze nakonec prosadilo. I když zatím v odvětvích, kterým byla věnována největší pozornost, bez výsledku. V květnu Úřad pro ochranu hospodářské soutěže zveřejnil zprávu, jejímž závěrem bylo, že podle jeho zjištění se zneužívání významné síly na českém potravinářském trhu zřejmě nevyskytuje. Závěr neříká, že se určitě nevyskytuje, ale pravděpodobně. Ani nemohl jinak. Metodologie, kterou ÚOHS použil, nemohla zneužívání významné tržní síly u alespoň minimálně sofistikovaných firem prokázat za žádných okolností, ani kdyby existovala. A ani kdyby metodologie byla správná, nemohla by je jistě prokázat za dobu 2-3 měsíců. To všechno firmy samozřejmě vědí, takže kdyby ÚOHS na základě použité metodologie vyvodil závěr, že vidí signály zneužívání, bylo by to ze strany firem jistě právně napadnutelné.

Doufám, že se dožijeme doby, kdy ÚOHS nebude dostávat úkoly v nerealistickém čase, a současně se vybuduje analytické zázemí, které odpovídá povaze toho, co v této oblasti svého poslání má zajišťovat.

Může tlak antimonopolního úřadu skutečně udělat něco s vysokými cenami potravin? Třeba ceny mléka na světových trzích strmě padají, ale ceny jogurtů v obchodech stále rostou…

Ceny zemědělských produktů klesají už 24 měsíců v řadě, ale ceny potravin u nás začaly stagnovat až v dubnu. Určitě by pomohla zmíněná kontrola tržních mechanismů, ale také tlak zákazníků.

Zneužívání dominantního postavení na trhu ale nefunguje jen v potravinářství, ne?

Ten problém hrozí hlavně v síťových odvětvích - vodárenství, energetika, telekomunikace, železnice. Na železnici to Česká republika celkem zvládla tím, že se oddělila dopravní cesta od vlastní přepravy. Na kolejích si pak dopravci mohou konkurovat.

V mobilních telekomunikacích se zneužívání dominantního postavení na trhu zabránit nepodařilo. Nejenom, že nebyl na trh vpuštěn čtvrtý operátor, ale ani dostatek virtuálních operátorů za adekvátních podmínek. Těch pár, co tu funguje, jsou obvykle propojeni s těmi třemi dominantními hráči. Český telekomunikační úřad, který se od 90. let vůbec nesnažil to prostředí regulovat, se v poslední době snaží s tím něco udělat, ale bohužel naráží na Evropskou komisi, protože dnešní komisař pro telekomunikace zřejmě nemá zájem konečných uživatelů na prvním místě. Jednotný trh služeb zatím v EU neexistuje a platí to i v telekomunikacích, nicméně situace v Česku je výrazně horší než ve většině zemí Evropy. Ovšem snaha řešit tu problematiku tu nyní ze strany Českého telekomunikačního úřadu je.  

Funguje tržní prostředí v energetice?

Energetika patří k síťovým odvětvím, proto se musí hlídat vždycky, protože zde existují přirozené monopoly. Proto už v 90. letech také vznikl Energetický regulační úřad. Jak to funguje a jak je napsán Energetický zákon, široká veřejnost poprvé viděla na přímo učebnicovém příkladu, když padla Bohemia Energy. Nikdy se nemělo stát, že by regulátor dovolil, aby tak velká dodavatelská firma neměla přiměřené smluvně zajištěné zásoby energie na pokrytí uzavřených smluv, a dokonce ani finanční rezervy na pokrytí dlouhodobé poptávky.

Dovolím si srovnání s dohledem nad bankovnictvím. Energetika a bankovnictví jsou z hlediska potřeb přísnosti dohledu v mnohém podobné. Když padne bankovnictví, dopad na ekonomiku je devastující, strašně drahý a může to ekonomiku dané země úplně rozložit. Když padne energetika, dopad na ekonomiku sice bude méně hluboký a kratší, ale zato nastoupí ihned. Čili dohled nad bankovnictvím musí být velice přísný a detailní proto, aby chránil ekonomiku jako celek - to svět ví už více než sto let. Energetický sektor a jeho produkty jsou mnohem jednodušší, tudíž dohled a celá regulace nemusejí být ani zdaleka tak složité, detailní a přísné, ale principy by měly být stejné. Dohled nad energetickým trhem by principiálně měl být lehkou verzí dohledu nad bankovnictvím.  V bankovnictví je zcela nemožné, aby někdo řídil banku či pojišťovací společnost a neměl předepsanou rezervu peněz i hotovosti, výši kapitálu vzhledem k množství poskytovaných produktů a neměl přiměřený soulad mezi časovou strukturou toho, do čeho investoval (jak rychle může uvolnit hotovost) na jedné straně a vkladů a investičních produktů na druhé straně. Bohemia Energy nic takového neměla.  Měla kontrakty s nějakou časovou platností za uzavřených sazeb a neměla proti nim smlouvy na budoucí dodávky energie za ceny, které by se do spotřebitelských sazeb vešly.  Neměla ani potřebnou likviditu na nákup energie, jakmile ceny na burze /vzrostly.

Energetický regulační úřad se vymlouvá na to, že nemá dostatečné pravomoce ...

Existuje od 90. let, on je ta prodloužená ruka státu, která má hlídat výrobce a distributory. Energetický zákon nemají psát energetické firmy, ale někdo, kdo bude chránit spotřebitele. Právníci nemají zákon psát v zájmu energetických firem, ale v zájmu spotřebitelů. Proto ta regulace existuje. Že u nás je toto naplněno špatně, jsme viděli už v roce 2021 a letos znovu.

Nedávno zde byla přestřelka ohledně růstu cen energií, kdy Eurostat uvedl, že v ČR byl růst cen energií nejvyšší v Evropě, ale vláda, energetické firmy, ale i ERÚ to rozporovaly.  

Mně to znělo jako z úvodu cimrmanovských her, když předseda ERÚ řekl, že on nemůže sledovat ceny, za které prodávají distributoři, protože mu distributoři ty ceny nesdělí. To je tak absurdní, že podle mě je to výrok roku. Byla také chyba premiéra, když zprvu obhajoval tezi energetických firem, že ceny pro jednotlivé spotřebitele jsou přece individuální, tajné a důvěrné. Vždyť jsme v 21. století, nikdo snad přece nežádá sledování cen z jednotlivých smluv! Jsme země, která má vyspělou statistiku sahající do poloviny 19. století. Každý, kdo sbírá data, ví, že nesdělujete individuální data, ale vždy souhrny nejméně tří.

Stát, tedy ERÚ, ale musí mít k dispozici za každou skupinu odběratelů, např. podle výše odběru, a za každého distributora a každý měsíc k dispozici průměrné ceny pro tu skupinu odběratelů. A k nim i informaci o podílech souhrnných odběrů každé takové skupiny na celkovém odběru u daného distributora.  Že je nemá, je selhání buď legislativy, anebo jejího naplnění.

Ale zpět k přestřelce o výši českých cen. Eurostat má stále stejnou metodiku, řadu let. V předchozích letech ČR podle této metodiky nárůstem cen nečněla, letos ční, je tedy jasné, že u nás byl nárůst cen vyšší než jinde v Evropě. Distribuční firmy se bránily tím, že ty ceny platí jen pro nové smlouvy, kterých je málo. To by mělo ale vyděsit všechny zákazníky, kterým smlouvy dobíhají, protože ty nové budou zřejmě strašné. Skok o 275 procent nahoru?

To nebyla chyba ČSÚ, který dostává data od ERÚ a distributorů. To je chyba ERÚ, který neplní tu funkci, kterou plnit má, příp. legislativy, na kterou ovšem ERÚ má vliv a která nezastává zájmy regulace síťového odvětví, spotřebitelů, konkurentů a ekonomiky jako celku, ale zájmy distributorů energie.

U nás také nefungují žádné silné spotřebitelské organizace, jako třeba v Německu…

Ale na druhou stranu, když se někdo nebojí a něco rozběhne na zelené louce, může uspět, jako třeba Patrik Nacher, když začal bojovat proti bankovním poplatkům a uspěl. 

Nicméně ERÚ vědomě odmítá rozumět té roli, kterou má. A vědomě ji neplní. Myslela jsem si, že nová Fialova vláda okamžitě vymění šéfa ERÚ. Právní možnosti neznám, ale forma, jakou ve veřejném prostoru na podzim 2021 po pádu Bohemia Energy projevoval, že odmítá chápat roli regulátora energetického trhu, byla varovná. Nyní alespoň distributoři dobrovolně slíbili, že data ERÚ už dodávat budou. Jsou to zkušené firmy a vědí, že opak by v žádné nezaostalé nezkorumpované zemi neobstál.

V Anglii mají třeba regulátoři velkou moc…

Tak je to správně. U energetiky se spojují dva důvody, proč zde sám o sobě nemůže fungovat tržní mechanismus a proč zde bude docházet ke zneužívání významné tržní síly, pokud zde nebude dobrý regulátor.  Jednak proto, že jde o síťové odvětví, a za druhé proto, že jde o základní službu, kterou všichni potřebují. Oboje svádí ke zneužívání a stát ji musí regulovat velmi přísně.

Jak se díváte na zastropování cen energií?

V situaci, kdy se v loňském roce nepodařilo dohodnout na lepší cenotvorbě na celoevropském trhu, neměla vláda, pokud jde o domácnosti, sociální a zdravotnické služby, školy a malé a střední podniky, jiné řešení. Podle mě se zbytečně formou daru, tedy dotace, zastropovaly ceny energií pro velké podniky. Pomoc byla na místě, ale měla být vratná. Formou výhodného úvěru od státu. Velké podniky nepotřebovaly, aby jim zbytek společnosti včetně dětí, které se teprve narodí, poskytl takový dar. Nyní vidíme, že mnohé mají obrovský nárůst zisků.  Byly by si snadno mohly dovolit vzít na nějakou dobu výhodný překlenovací úvěr od státu a splatit ho.

Dochází ke zneužívání významné tržní síly i v distribuci pohonných hmot?

Tam byl problém v dodávkách ropy, pokud jsme byli závislí jen na jednom dodavateli a nebyla diverzifikace. Řetězec v tomto odvětví není příliš komplikovaný - dodávka suroviny do rafinérie a poté dodávka pohonných hmot na čerpací stanice nebo ke zpracování.  Je to poměrně přehledné, je o tom obrovské množství dat o cenách a jejich tvorbě ze světového trhu, který se řídí burzou, takže tam je uregulování poměrně snadné. A spotřebitelský tlak je tam poměrně účinný.  

Rafinérie jsou ale samozřejmě oligopol, protože jejich výstavba vyžaduje velké investice. Evropský trh je ale hodně propojený, takže jsou možné i nákupy z jiných rafinérií. Cenový nárůst proto nemůže být moc dlouhý, pak se ceny uklidní. Nevidím tam tak velký problém.

Vy opakovaně říkáte, že jedním z největších problémů naší ekonomiky je inflace. Podaří se ji letos zkrotit?

Já myslím, že inflace je nyní úplně největší problém naší ekonomiky. My hřešíme na to, že s ní nemáme žádnou zkušenost, jakou zažila se stagflací v 70. a 80. letech západní Evropa a USA.  Na tu dobu dnes západní společnosti vzpomínají jako na ztracenou dekádu.

Inflace má obrovské dopady na každého. Velké podniky nemohou v podmínkách vysoké inflace optimalizovat ani své nákupy, ani svou produkci, její typy, trhy, kam zamíří, a samozřejmě její ceny. Mají pak zbytečně méně efektivní výrobu, a protože se s problematikou neznámých a těžko odhadnutelných budoucích cen snaží vyrovnat, vytvářejí si svá inflační očekávání, která po řadu měsíců, u některých produktů i let, mohou ceny držet vysoko, než definitivně zasáhne nedostatek kupní síly.

Domácnosti pak inflace odnaučuje spořit, přitom by si měly spořit na stáří. Rozpočty veřejné to stojí spoustu peněz. A nesmírně nákladná je inflace pro veřejné rozpočty. Těm našim v letošním roce rostou dramaticky rychleji náklady než příjmy. Kdyby nebyla inflace, nebyly by problémy s valorizací penzí, ušetřila by se spousta pnutí ve společnosti, vláda by ušetřila čas a nepřipravila by se o tak velkou míru podpory. Úspornému balíčku bychom se neubránili, ale mohl by býval být zaváděn pozvolněji.

Finanční trhy bohužel nečekají, že se Česko s inflací vypořádá rychle. Očekávají, že v příštích pěti až deseti letech se bude v průměru pohybovat kolem 5 %, možná i více. To může znamenat, že třeba letos můžeme mít ještě dvoucifernou inflaci. A to je bohužel reálné. Vždyť vidíme, že ceny v obchodech ještě stoupají.

Máme velmi uvolněnou rozpočtovou politiku a velmi nezodpovědnou měnovou politiku. Samozřejmě nelze pořád jen zvyšovat úrokové sazby, nicméně sazby by neměly být o tolik nižší než inflace. V USA jsou dnešní základní sazby FEDu vyšší než inflace. V eurozóně jsou vyšší jen u malého počtu zemí, ale průměr inflace v eurozóně je jen zhruba o 2,5-2,6 procenta pod průměrnou inflací, u nás ještě i v dubnu o 5,7 procenta (poznámka: rozhovor vznikal v době, kdy data o spotřebitelské inflaci za květen ještě nebyla známa).

Sazby by se měly zvýšit. Nelze řídit inflaci jen pomocí kurzu koruny. Ceny energií klesají, inflace už není převážně dovážená, má hlavně domácí zdroje. Silná koruna navíc dělá problémy exportérům.

Přispěje ke snížení inflace konsolidační balíček?

Ano, pokud stáhne nějaké peníze z ekonomiky a pokud se ho podaří schválit. V roce 2020 a 2021 a ve 4. čtvrtletí 2022 jsme byli nejrychleji se zadlužující se zemí EU, což s sebou nese obrovské náklady na obsluhu dluhu. A přitom to bylo zbytečné, protože v roce 2020 šlo na proticovidová opatření jen 10 % z rozpočtu. Dluh splácíme zase dluhem. Loni byly náklady na obsluhu dluhu 40 miliard, a to pořád roste. Předpoklad byl, že v roce 2025 půjde na obsluhu dluhu 100 miliard korun, jenže nyní se zdá, že obsluha dluhu dosáhne už letos zhruba 90 mld. A 100 mld. překročí už příští rok. Ty desítky miliard se mohly využít lépe.

Autor: Alena Adámková, Zdroj: Petrol magazín č. 3