Průmysl skomírá, ale energetici mají enormní zisky

Průmysl skomírá, ale energetici mají enormní zisky

Green Deal nepodporuje konkurenceschopnost, ale ani ochranu klimatu, říká bývalý šéf společnosti ČEZ a bývalý zmocněnec vlády pro jadernou energetiku Jaroslav Míl, který je přesvědčen, že náklady na transformaci energetiky by neměl nést spotřebitel, ale energetické firmy, které mají nyní enormní zisky.

V tisku jste uvedl, že není důvod zvyšovat ceny elektřiny, že náklady na transformaci energetiky nemá nést spotřebitel. Jak to udělat?

Není to tak složité, protože naše jaderné elektrárny mají nejnižší výrobní náklady v Evropě, buď jedny z nejnižších, nebo úplně nejnižší. A realita je taková, že máme dražší elektřinu v řadě okamžiků než v některých okolních zemí, takže ten problém je zjevně někde jinde.

Neexistuje žádný trh, neexistuje povinnost být na burze v Lipsku. Není pravda, že odchodem z lipské burzy bychom přišli o dodávky ropy, elektřiny a plynu. To je jedna z mnoha dalších manipulací.

Stát se nemůže dostat do situace, že třeba společnost ČEZ dle médií prodala většinu své produkce na rok 2023 za průměrnou cenu 2,60 Kč a to bilaterálně, mimo burzu devíti obchodníkům, přičemž část té produkce roku 2023 byla nakoupena 2-3 roky předtím a v ní byly i dodávky v cenách 1,10 Kč/kWh. Jak je možné, že se takto relativně nízká cena prodané elektřiny nezobrazila u našich spotřebitelů?  To je totální selhání organizací státu, především pak Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Bývalý šéf Pražské plynárenské pan Janeček, to v jednom ze svých rozhovorů definoval tak, že průmysl na území České republiky skomírá a energetické společnosti mají enormní zisky.

Je šance to změnit?

Není problém to změnit. Již v roce 2022 měl být zřízen státní obchodník. Vláda by měla přistoupit k modelu, který má Francie. Ve Francii vykupuje elektřinu stát, a to za výrobní náklady plus přiměřený zisk, a určitě se shodneme, že přiměřený zisk je třeba 20 %, ale ne 200 %. Když ceny převýší státem určenou hranici, ve Francii to je 70 Euro za MWh, tak stát toho výrobce progresivně zdaní.

Měli bychom dbát i na konkurenceschopnost našeho průmyslu a na ochranu spotřebitele, a využít výhody, že tady minulé generace postavily výrobní základnu, která je levná, bezpečná a spolehlivá.

Je reálné, aby nový jaderný blok v Dukovanech byl uveden do provozu v roce 2036?

V roce 2023 jsme podle původně schváleného harmonogramu měli mít podepsanou smlouvu s vítězem výběrového řízení. Dnes jsme mohli být v situaci, kdy se žádá o stavební povolení, protože už před dvěma lety jsme měli mít územní rozhodnutí, které v době našeho rozhovoru stále nemáme. Nejpozději v roce 2022 jsme měli mít notifikaci od EU, tu také nemáme. Posun termínu uzavření smlouvy s vybraným dodavatelem na první polovinu roku 2025 povede ke zpoždění o téměř dva roky.

Vzhledem k tomu, že postup byl schválen v roce 2020, tak jsme se za 4 roky dostali do dvouletého zpoždění. Ještě v roce 2021 se harmonogram plnil. Od té doby jsme přestali posouvat věci vpřed. 

Není to reálné i proto, že stát ani nezačal se vzdělávacím programem na středních a vysokých školách, lidí ve státní správě a samosprávách. Stát musí zajistit stavební povolení a musí mít dost lidí ve všech organizacích, které budou stavbou dotčeny. Na tom se práce zastavily. Další program musí být zaměřen na výchovu, přípravu a zajištění investorských kapacit a personálu budoucího provozovatele jaderné elektrárny.

Je na vině tato nebo minulá vláda?

Jsem dalek úvah, že za vše jsou zodpovědní jen ministři či premiér. Máme zákon o státní službě, tak, že otázkou je, jak výkonná je státní správa, která by měla působit nezávisle na tom, jaká je vláda či jak vypadá politická scéna. Nicméně abych odpověděl, bezpečnostní dotazník a nedokončená notifikace jde za minulou vládou. Zbytek jde za novou vládou.

Jak velké zpoždění bude tedy podle Vašeho odhadu projekt mít?

Jak jsem zmínil, minimálně dva roky.

Z čeho budeme vyrábět elektřinu? Protože uhlí skončí do roku 2033

Že by v roce 2033 nastal fatální nedostatek elektřiny podle mě nehrozí. Podmínkou ale je prodloužení životnosti stávajících bloků na provozované elektrárně Dukovany. Když se to nepovede, pak máme opravdu problém. Nevidím ale nejmenší důvod, proč bychom měli odstavovat uhelné zdroje, když Německo je chce provozovat do roku 2038.

ČEZ je chce odstavit do roku 2030

To, že provozovatel něco chce, je hezké. Ale když ČEZ nebude chtít elektrárny provozovat a stát s tím nebude souhlasit, tak obdobně jako v případě plynových zásobníků, může přijmout legislativu, která zabezpečí, aby ten zdroj provozován byl. Ohrožení energetické bezpečnosti, spolehlivosti dodávek energie spotřebitelům a následně sociální stability společnosti je dostatečně silný argument. Stát má dost nástrojů, aby toto řešil. My teď hlavně potřebujeme projednat a v EK schválit možnost takzvaných kapacitních plateb pro plynové zdroje, protože pro uhelné zdroje jsme toto trestuhodně zanedbali. To je úkol číslo jedna. Neexistence plynových elektráren v termínu odstavení uhelných zdrojů zásadně ohrožuje schopnost zásobovat spotřebitele elektrickou energií.

Mimochodem, uhelná elektrárna má pochopitelně emise, ale určitě nemá zásadně větší emise než celkové emise ze zdrojů, využívajících plyn LNG. Nejjednodušší cestou by bylo zrušení, či změna obchodování s emisními povolenkami. To už ale není reálné.

Čili byste prodloužil životnost uhelných elektráren?

Pokud nebudeme mít plynové zdroje, tak bych jejich životnost určitě nezkracoval. Podívejte se na Německo. To se stalo jedním z největších znečišťovatelů v Evropě, dokonce 11. ledna letošního roku produkovalo více emisí CO₂ v daném čase než zbytek Evropské unie bez započtení Velké Británie a Švýcarska dohromady. Uhlí chce využívat až do roku 2038.

Pokud nám jde o snížení emisí CO₂ a o klima, tak forma, která byla zvolená, nevede ke snížení emisní stopy při výrobě elektrické energie CO₂, ani ke zlepšení klimatu. To každý, kdo respektuje fyzikální zákony, vidí. Pokud cílem zelené politiky je sebrání peněz z peněženek občanů a snížení konkurenceschopnosti evropského průmyslu, tak potom jdeme správnou cestou.

Vždycky jsem se domníval, že vlády tady jsou od toho, aby pomohly zvýšit konkurenceschopnost evropského průmyslu a snížily náklady spotřebitelům. A to se bohužel, tak jak byl pojat Green Deal, neděje. Nezvyšujeme konkurenceschopnost, ani nezajišťujeme pro domácnosti cenově přijatelnou elektrickou energii. V neposlední řadě nepomáháme v globálním měřítku snížit emise CO₂.

Jak byste to navrhoval řešit?

Vrátit se k tomu, že musím každé opatření posuzovat z několika hledisek. Prvním kritériem je energetická bezpečnost. Druhým kritériem jsou náklady pro spotřebitele (hospodářská sféra a domácnosti). Třetím kritériem je změna podmínek a pravidel na tzv. trhu s elektrickou energií a čtvrtým pak vliv na klima a emise CO₂. To znamená v maximální míře implementovat opatření, která skutečně povedou ke snížení uhlíkové stopy při výrobě elektrické energie.

Chtěl bych zdůraznit, že ceny elektrické energie také nesmí být předmětem umělé manipulace, umělého zvyšování pod pseudoargumentem, že existuje něco jako energetický společný trh v EU, protože ten nikdy neexistoval. Elektrická energie by neměla být obchodována jako finanční instrument. Protože vy můžete vyrábět levně, vy můžete vyrábět s ohledem na klima, ale v momentě, kdy ten produkt necháte ovládat spekulanty, je tato aktivita k ničemu, protože ten produkt je obchodován na uměle vytvořeném pseudotrhu. Tyto závěry již prezentovala i Evropská komise, která posuzovala, jestli emisní povolenky jsou předmětem spekulací, nebo ne, a zjistila, že jsou. Zjistila, že trh neexistuje a nefunguje tak, jak má, ale neudělala nic pro to, aby se to změnilo.

Za zvážení by stálo i zavedení podobného systému jako jsou maastrichtská kritéria pro ekonomickou, hospodářskou, ale především rozpočtovou politiku každé země i pro zajištění energie. Každá země by měla být schopná prezentovat Evropské komisi, jak má zajištěnou dodávku elektrické energie, plynu a ropy na několik let dopředu. To by stabilizovalo trh a vytvořilo takové prostředí, aby se soukromým investorům dlouhodobé investice vyplatily.

Pomohly by i kapacitní platby za rezervovaný výkon?

Němci si prosadili podporu pro plynové elektrárny s tím, že řekli, že budou využitelné i pro vodík. Nikoho přitom netrápí to, že vodíková technologie nikde bez dotací nefunguje. O tranzitu vodíku a jeho skladování se radši nemluví, protože náklady v tak velkém rozsahu pro průmyslové využití jsou tak extrémní, že to nikdo nezaplatí.

To je stejné jako elektromobilita. Vy chcete elektroauta, ale zjistíte, že nemáte peníze na vybudování infrastruktury a lidé nemají peníze, aby takto drahá auta kupovali. Argument, že to bude stejně drahé nebo o málo dražší než klasická auta, je hezký, ale zapomnělo se na provozní náklady a zapomnělo se na další vyvolané náklady. Zapomnělo se, že spousta lidí najede ročně jen 4000 až 5000 km a na to už reálně nepotřebuje elektroauta, protože emisní stopa vyprodukovaná při výrobě elektroauta, se vůči klasickému vozu vyrovnají až po nějakých 100 tisících ujetých kilometrech.

Co byste tedy z Green Dealu nechal? Asi nejste fanoušek obnovitelných zdrojů…

To tak není, že jsem proti něčemu nebo něčemu fandím. Nepodléhám ideologiím a snažím se respektovat fyzikální zákony a minimalizovat ekonomické dopady na spotřebitele. Minimální výkon potřebný v létě je v ČR cca 4500-5000 MW. Když postavíte fotovoltaiky o instalovaném výkonu 15 000 MW, možná 20 000 MW, vedle toho budete mít v ruce 2045 celkem 6000 MW v jaderných elektrárnách plus vynucenou výrobu v závodních zdrojích kogeneracích atd., tak kam tu elektřinu umístíte? Kde ji budete skladovat? Musíte odstavovat. Na těch 15 000 MW budete muset investovat více jak tisíc miliard korun, plus k tomu ještě investovat další desítky miliard na výstavbu záložních plynových zdrojů. Potom budete muset investovat cca 300 miliard na posílení distribuční a přenosové soustavy. Životnost větrných a fotovoltaických elektráren je maximálně 20 let. A bez dotací jsou zcela ekonomicky nekonkurenceschopné.

Hlavně ale všichni zaplatíme ty vyvolané náklady na distribuci a přenosovou soustavu. A odhady přesahující 300 miliard jsou podle mě hodně nízké. Dost dobře nerozumím tomu, proč někdo z bytu v "paneláku" nebo v rodinném domě, který nemá žádnou fotovoltaiku na střeše, má platit za investice do distribuční a přenosové soustavy, které jsou vyvolány někým jiným. Tohle je socializace nákladů a privatizace zisků. Takže nejsem proti obnovitelným zdrojům, ale musíme si uvědomit, že by za jejich rozvoj neměli platit úplně všichni a že v tak velkém rozsahu nebudou k užitku.

Nikdo také systémově neřeší kybernetickou bezpečnost, tedy že všechny tyto systémy jsou ovládány dálkově a vy nevíte, na jakých technologiích byly vybudovány a zda nejdou napadnout. Chytré elektroměry jsou krásná věc, ale otázka je, kdo zajistí a bude garantovat bezpečnost všech těchto měřících systémů, aby se nám v nadsázce řečeno nestalo, že nám někdo vypne 20 % republiky.

Zároveň je doloženo, že obnovitelné zdroje mají dramaticky větší emisní stopu.  Na World Engineers Convention v Praze bylo prezentováno hodnocení tzv. EROI, to je obecně řečeno poměr energie získané z nějaké energeticky významné činnosti vůči energie do ní vložené. Z fotovoltaiky cca dvakrát více, z biomasy čtyřikrát, z větrných turbín čtyřikrát, ze solární, což je tepelná energie, devětkrát, z plynových turbín s uzavřeným cyklem 28krát, z uhelných elektráren 30krát, z vodních elektráren 35x a z jaderných elektráren 75x. Chci-li zlepšit životní prostředí, tak přece nebudu rozvíjet zdroje, ze kterých dostanu jenom dvojnásobek energie, než jsem na jejich výrobu musel vynaložit.

Na co byste tedy vsadil?

Jednoznačně na malé modulární reaktory a pro zajištění stability soustavy na plynové elektrárny. Můžeme mít obnovitelné zdroje, ale v rozumném rozsahu. Modulární reaktory se staví za méně než poloviční čas než velké zdroje. Postavit 1000 MW elektrárnu bude v investičních nákladech na jeden instalovaný kW nižší než u menšího bloku. Ale ve chvíli, kdy tu velkou elektrárnu stavíte 7-8 a více let, a modulární zdroj jen 3 až 3,5 roku, tak úspora na finančních nákladech je extrémní.  Nezapomeňme, že 60 % výrobních nákladů jaderného zdroje je tvořeno náklady na financování, tedy náklady na kapitál, které s časem dále rostou. Potom výrobní náklady elektrické energie ze SMR budou nižší. Navíc je můžete využívat vzhledem k jejich pasivní bezpečnosti jako zdroj, který je umístitelný v blízkosti hustě zalidněných aglomerací. Při té diskuzi se chybně míjí i problematika časového aspektu přípravy stavby a rizika z prodloužení samotné výstavby jaderného zdroje.

Mrzí mě, že jsme minuli příležitost být aktivní v rozvoji modulárních reaktorů, protože více jak deset let o tom mluvíme a firmy typu Hitachi-GE nebo NuScale přitom pokračují ve svých projekčních a realizačních aktivitách podle harmonogramu. V Kanadě na konci tohoto roku by měla být zahájena výstavba zdroje Hitachi-GE, 300 megawattový reaktor v lokalitě Darlington. Veškeré licence a veškerá povolení buď už mají, respektive by měli obdržet v průběhu tohoto roku, aby mohly přípravu staveniště a následnou realizaci zahájit. A my jsme těchto projektů mohli zúčastnit, mohli jsme se bavit o licencování pro Evropu. Do Česka přijelo vedení General Electric, nabízelo českým firmám na dodávkách účast, protože chtěli, aby se značná část technologií vyráběla i v Evropě a v té době preferovali Českou republiku.

Tento projekt je připravován nejen v Kanadě, ale i v Polsku, Estonsku. Švédská vláda o něj projevila velký zájem. Místo toho jednáme se společností Rolls-Royce z Velké Británie, které samotná britská vláda dala méně peněz na přípravu licencování, než například společnosti Hitachi-General Electric. Rolls-Royce měl špičkovou nabídku před 7 lety, ale díky Brexitu a dalším aktivitám, které zbrzdily jeho rozvoj, víceméně zůstal stát na místě. Dnes hledá partnera a shání finanční zdroje.

Zatímco americko-japonské konsorcium vyvinulo modulární reaktor, který připravíte ke kompletaci už v továrně a na staveništi jej dokončíte, model Rolls-Royce je o tom, že postavíte na staveništi montážní halu, ve které to budete kompletovat před dodávkou na samotnou stavbu. Teprve tam proběhne finální kompletace. To znamená, že když budu mít těch lokalit v České republice třeba 6, tak na každé z nich budu muset kvůli tomu stavět montážní halu. Místo toho, abych měl výrobní fabriku, ze které bych už hotové technologie dovezl na lokalitu. To je dost velký handicap.

I u nás se vyvíjí zajímavý projekt, ve Vítkovicích, jmenuje se David. Ten model má jednu zajímavou věc, která by mohla změnit i pohled německých politiků, protože je tříokruhový. Tím sice snižujete účinnost, ale na druhou stranu přinášíte další bezpečnostní bariéru navíc. Díky tomu můžete takový reaktor provozovat téměř kdekoli. A mohla by to být i cesta, jak zmírnit negativní pohled na jadernou energetiku v Německu, protože Německo se bez jaderných elektráren, bude-li se chtít stát bezuhlíkovou společností, neobejde.

Jaroslav Míl

je vyučený elektrikář rozvodných zařízení, po maturitě na elektrotechnické průmyslovce Vystudoval ekonomiku a řízení energetiky na Elektrotechnické fakultě ČVUT v Praze. Poté se v rámci postgraduálního studia na strojní fakultě zaměřil na jadernou energetiku. Program MBA absolvoval na Sheffield Hallam University. Svou profesní kariéru započal ve společnosti ČEZ. Působil v řadě manažerských pozic. Po odchodu z ČEZ působil jako generální ředitel Elektráren Opatovice. V roce 2000 byl jmenován předsedou představenstva a generálním ředitelem ČEZ, a.s. V roce 2004 byl zvolen prezidentem Svazu průmyslu a dopravy ČR, v jeho čele stál až do roku 2011. V únoru 2019 byl jmenován vládním zmocněncem pro jadernou energetiku. V období chystaného tendru na dostavbu nového jaderného bloku v jaderné elektrárně Dukovany byl v březnu 2021 nečekaně z této funkce odvolán, když se zasazoval proti účasti ruských a čínských společností na dostavbě Dukovan.

Autor: Alena Adámková, Zdroj: Petrolmagazín č. 2