Interview se Zdeňkem Dundrem, technickým ředitelem a místopředsedou představenstva společnosti MERO

Ropovod je nejekologičtější možností přepravy energie

V naší anketě Petrol Awards 2024 se na základě jednomyslného hlasování odborné poroty stal "Osobností roku" Zdeněk Dundr, místopředseda představenstva a provozně-technický ředitel tuzemského provozovatele ropovodů, který zajišťuje distribuci strategické suroviny pro české rafinerie a stojí za projektem rozšíření ropovodu TAL z italského Terstu. Požádali jsme ho o rozhovor.

Jak jste se vlastně dostal k tomu, co dnes děláte?

Já jsem byl v mládí hodně všestranný a neměl jsem nějak vyhraněný zájem, a tak jsem šel na gymnázium. Ale tam už jsem začal inklinovat k přírodním vědám a začala mě bavit hlavně chemie. Po maturitě jsem se proto přihlásil na VŠCHT, přičemž jsem cílil na obor životní prostředí. Jeho součástí byla tehdy i energetika a paliva… Po škole mi sice nabízeli, abych zůstal na fakultě, ale to jsem nechtěl, snažil jsem se uplatnit v oboru. No a ze dvou nabídek - rafinerie Unipetrol a MERO - jsem si vybral ropovody, protože mi přišlo, že to nebude práce na jednom místě a mě tehdy lákalo cestování.

Jaká situace tehdy ve firmě byla?

To bylo v roce 2001. V té době ještě MERO nebylo akcionářem TALu, ale už mělo dceřinou společnost v Německu a já nastoupil v době, kdy se rozšiřovalo tankoviště v Nelahozevsi, protože Česká republika potřebovala pro vstup do Evropské unie zvětšit skladovací kapacity. Intenzivně se tehdy řešilo, jakým způsobem se budou nádrže míchat a čistit. Celé skladovací zařízení bylo tehdy relativně nové, takže se musel nastavit i model údržby. No a já jsem to dostal na starost. Kvůli našemu partnerovi, který nabízel inovativní technologii na míchání nádrží, jsem tehdy musel létat často do Kanady. Celé zařízení navíc nebylo certifikované na evropské poměry a Kanaďané to nakonec nedokázali dotáhnout do konce.  A tak jsme to dovyvinuli sami a pak to nabízeli v Evropě ostatním. Získali jsme dokonce nějaké pilotní zakázky v Holandsku. Já jsem díky tomu získal během tří let obrovské zkušenosti, naučil se mnoho nových věcí a byla to pro mě obrovská škola života.

Mohl jste při tom vůbec využít nějaké znalosti ze školy, nebo bylo pro vás všechno nové?

Škola mi dala hodně. Tady třeba vůbec nebyly zavedené způsoby, jak vzorkovat úsady, jak optimalizovat míchání nádrží, jak přepravovat složitější směsi apod. MERO nemá vlastní laboratoře, a tak jsem musel se spoustou věcí zpátky na fakultu a vlastně s nimi udržuji kontakt dodnes a stále pro nás dělají některé expertízy. Ale jinak jsem se musel samozřejmě naučit i spoustu jiných věcí i z dalších oborů - strojařinu, ekonomiku, legislativu nebo marketing.

Takže to nebyla žádná shoda okolností. Od začátku všechno směřovalo k tomu, co jste chtěl původně v životě dělat?

Asi ano. V souvislosti s tím však musím zmínit i příznivé podmínky při mém nástupu do firmy. Velkou zásluhu na tom má tehdejší ředitel pan Tůma, který ty skvělé podmínky vytvořil a umožnil mi rozvinout všechny mé schopnosti. Obrovskou výhodou bylo, že mi bylo umožněno projít celou firmou zleva doprava a odshora dolů. Dodnes z toho vlastně těžím při řízení určitých procesů a lidí. Postupně jsem navíc zjišťoval, že v některých věcech bych se potřeboval ještě dovzdělat, ať už to bylo finanční řízení, controlling, práce s odpisy a podobně. Začal jsem proto přemýšlet ještě o nějakém ekonomickém vzdělání, a nakonec jsem absolvoval magisterské studium na Vysoké škole ekonomické. A nyní z toho jako člen představenstva firmy samozřejmě profituji.

Projekt TAL-PLUS v současné době finišuje a pomalu se připravuje jeho zpuštění. Ale co bylo na jeho začátku?

To je potřeba vrátit se do 90. let minulého století, kdy se připravovala privatizace petrolejářského průmyslu a tehdejší političtí představitelé hledali alternativu k Družbě, abychom nebyli ze 100 procent závislí na ruské ropě. To byla i jedna z podmínek tehdejších zahraničních investorů. A tak se začalo pracovat na ropovodu IKL. Je třeba poděkovat za přístup a podporu tehdejší německé, respektive bavorské vládě, která umožnila i vyvlastnit pozemky a vybudovat přípojku TALu, abychom mohli získat ropu i z jiných směrů než, jaké nabízel ropovod Družba. V té době MERO nebylo akcionářem ropovodu z Terstu, nicméně jeho kapacita byla více než dostatečná, protože rafinerie v Karlsruhe byla v té době z 50 procent zásobována ropovodem z francouzského přístavu Fos Lavera. Jenže to se postupně změnilo.

Už v letech 2008-2009 začínalo být jasné, že francouzský ropovod nemusí být v budoucnu funkční a může se stát, že celé zásobování rafinerie v Karlsruhe začne zajišťovat pouze ropovod TAL. My jsme měli nějaké skladovací kapacity v Terstu a garantované napojení za určitých podmínek, ale stále jsme nebyli akcionářem. Tehdy bylo zásadní se jim stát a bylo jedno, jestli získáme pět, deset nebo patnáct procent. Vyvinuli jsme proto velké úsilí získat alespoň nějaký podíl a po třech letech také díky společnosti Shell, která ropovod zase v takových objemech nevyužívá a měla relativně velký podíl, se nám nakonec podařilo v roce 2012 získat ten pětiprocentní podíl.

To ale neznamenalo, že tímto ropovodem lze nahradit plnou kapacitu Družby…

To rozhodně ne, ale začali jsme pracovat na tom, co všechno je třeba udělat pro zvýšení kapacity tohoto ropovodu a v letech 2014-2015 už jsme měli první studie. Celý ropovod jsme zmapovali a popsali problematická místa omezující průtok, a zároveň definovali, co bude potřeba udělat, aby všechny rafinerie, které TAL zásobuje, měly zajištěno zásobování na 100 procent. V té době však ostatní akcionáři takovou intenzifikaci neschválili, protože to sami nepotřebovali. Projekt byl tedy připravený, ale jeho realizace nebyla na pořadu dne. Pomalu se ale tyto změny začaly realizovat při nutných opravách potrubí a čerpadel. Když se některé měnilo, už se tam dávalo takové, které by v budoucnu umožnilo vyšší kapacitu.

A přišel rok 2022 a teprve tehdy všichni pochopili, že úplné zastavení Družby může být ze dne na den realitou. Naštěstí okolo toho panovala atmosféra porozumění, tlak na akcionáře vyvíjeli i naše vláda nebo politici v Bruselu, a nakonec se studie aktualizovala. My jsme se snažili inicializovat jednání, vysvětlovali důvody, a nakonec dali všichni akcionáři v listopadu 2022 souhlas s realizací tohoto projektu.

Prý nakonec složitá jednání odblokoval zástupce ruské společnosti Rosněfti…

To bylo v okamžiku, kdy se těsně před podpisem realizační smlouvy projektu zablokoval jeden z akcionářů, který tvrdil, že koncept, který navrhujeme, nebude fungovat. Podle mě spíše nepochopil, co přesně nabízíme, ale naštěstí mu to zástupce společnosti Rosněft vysvětlil, že je to spravedlivé a výhodné pro všechny spolupodílníky, a tím odblokoval celé jednání.

Zvládli jste jednání sami nebo byla potřeba nějaká přímluva z nejvyšších míst?

Jednání byla docela tvrdá a v podstatě se táhla asi třičtvrtě roku. Musím říci, že nám v tom vláda a zejména zástupci ministerstva zahraničních věcí hodně pomohli. Pan premiér třeba kvůli tomu jednal v Rakousku, pak to zase dlouho vypadalo, že nikdo nehne s německými úředníky. Nakonec to částečně vyjednal opět pan premiér s bavorským premiérem, hodně se o to také zasadili pánové Pojar a Bartuška. Spoustu věcí jsme také komunikovali s ministerstvem průmyslu a obchodu, kde byla i vazba na Evropskou komisi, náš jediný akcionář ministerstvo financí souhlasilo s financováním projektu ze strany MERO, což bylo nezbytné pro získání souhlasu. Nechci na nikoho zapomenout… Rozhodně nám v tom stát pomohl.

Co všechno tedy bylo potřeba udělat, aby se kapacita ropovodu zvýšila na potřebné hodnoty?

Samotné potrubí uložené v zemi je naddimenzované dostatečně, tam se nic měnit nemuselo. Bylo vlastně potřeba pouze zrychlit proudění ropy ropovodem. Ropovod se z nulové nadmořské výšky šplhá přes Alpy a v nejvyšším bodě dosahuje nadmořské výšky 1500 m. Bylo proto potřeba posílit čerpací systém přes Alpy, což konkrétně znamenalo nainstalovat na pěti čerpacích stanicích nová čerpadla, na ostatních pak vyměnit lopatky a někde třeba motory. Navíc bylo do potrubí třeba vstříknout určité množství jisté chemikálie, která snižuje turbulenci a umožňuje stávajícím zařízením protlačit větší množství ropy. V souvislosti s tím jsme pak na určitých místech měnili měřící zařízení za takové, které dokáže změřit větší hodnoty proudění. Naopak není třeba budovat nové nádrže, současná skladovací kapacita je dostatečná. Současně s tím probíhá i rekonstrukce terminálu v Terstu, ale tam to mají na starost všichni akcionáři, zatímco samotný ropovod byl výhradním projektem MERO. V tom je to celé unikátní. V celé historii ropovodu se zatím nic podobného neudálo.

Jaký tedy bude rozdíl v tom proudění. Slyšel jsem, že dosud se ropa v TALu pohybovala rychlostí chůze, nyní už to bude běh…

Spíše než běh bych použil příměr lehký klus s přechody na ostřejší běh, pokud bude potřeba čerpat na maximální výkony. Zrychlí se i proudění v ropovodu IKL tím, že se pojede na dvě čerpadla. Bylo to třeba 600 kubíků hodinově, nyní to bude okolo 1100. V praxi to znamená, že TAL společně s IKL bude moci ročně do Česka dodat až 8 milionů tun ropy, což plně pokryje potřeby naší země.

Tím, že se zvýší kapacita ropovodu o 4 miliony tun ročně, zvýší se i provoz na terminálu v Terstu…

Ano, mělo by to být asi o 50 tankerů ročně navíc. I to se velice pečlivě počítalo, akcionáři dokonce chtěli udělat nezávislý posudek, čehož se ujala jedna firma z Holandska, která se zabývá logistikou přístavních terminálů. Ukázalo se, že potřebná kapacita tam je, aby nedocházelo ke zdržení tankerů v přístavišti, což pak prodražuje celý proces, protože poplatky za kotvení v přístavišti jsou poměrně vysoké, a také jsou tam velmi přísné podmínky kvůli bezpečnosti a ekologii. V letech 2017-2018 tam obsloužili až 570 lodí ročně, letos by to mělo být okolo 490, takže když k tomu přidáme našich 50 lodí, pořád je to počet, který už TAL v minulosti dokázal odbavit. Ale, jak jsem říkal, nyní i v přístavu, který je mimochodem 60 let starý, probíhá modernizace, což umožní i rychlejší odbavení jednotlivých lodí, než tomu bylo dosud.

Problémy však bude mít po ukončení Družby i koncern MOL, který potřebuje zásobovat rafinerie v Budapešti a Bratislavě?

Obě by měly být zásobovány ropovodem Adria z chorvatského Omišalje. Ten má dostatečnou kapacitu a v přístavu je i mnohem větší hloubka než v Terstu, takže je schopen přijímat mnohem větší lodě.

Četl jsem, že jsou tam nějaké problémy se dohodnout s Chorvaty…

To nevím, tam je nyní spíše trochu problém v propustnosti ropovodu někde na půl cesty k maďarským hranicím, kde jsou místa, která nejsou konstrukčně nastavena na vyšší tlaky, a proto jsou tam tato provozní omezení.

A nemá proto MOL nějaké ambice vstoupit do TALu?

O tom nevím a nemělo by to ani logiku, protože z jejich rafinerií chybí přímé napojení na TAL.

Lze dnes vůbec v Evropě v současnosti vybudovat úplně nový ropovod? Například Orlen převáží ropu ze Saudské Arábie do polského Gdaňsku v Baltickém moři. Nebylo by pro něj ekonomičtější i ekologičtější stáčet ropu například v Terstu a pak ji posílat do polských rafinerií ropovodem?

To by dnes bylo extrémně složité postavit nový ropovod, už jen proto, že se jedná o fosilní látku. Na druhou stranu si nikdo neuvědomuje, že ropovod je jedna z nejekologičtějších možností, jak přepravovat takové množství energie… Jenže by bylo velice složité získat k tomu souhlas, protože se jedná o investorsky velice nákladnou věc s návratností okolo 25-30 let. A když se dnes hovoří o dekarbonizaci Evropy v roce 2050, tak by investice do nových ropovodů nedávala smysl. Ale to se netýká jen ropovodů. V Evropě dnes panuje nejistota s tím, co bude za deset let, a veškerý průmysl tak má s dlouhodobými investicemi velký problém. Většinou raději nevznikne vůbec nic a firmám protékají příležitosti mezi prsty.

Co bude nyní s ropovodem Družba. Lze ho využít i jinak, než pro přepravu ropy z Ruska? Funguje vůbec ropovod Brody-Oděsa?

Ten má určitě perspektivu. Vybudovali ho Ukrajinci a jedná se o poměrně velké potrubí, s velkým průměrem a velkou kapacitou. Ropovod by mohl z Oděsy přepravovat ropy z Ázerbájdžánu a z Kazachstánu a pak zásobovat rafinerie v Maďarsku, na Slovensku nebo v České republice. Jenže to zablokovali Rusové, i když se Ukrajinci snažili se na Družbu napojit. Nakonec to dopadlo tak, že ruská ropa tekla naopak do Oděsy a odtud se loděmi vozila dál. Je otázkou, v jakém stavu je to dnes, ale do budoucna by tato cesta mohla být zajímavá.

Pokud se TAL-PLUS zprovozní do poloviny příští roku, přestane Družbou úplně téct ropa?

To nezáleží na nás. Naše role je připravit infrastrukturu, aby byla v budoucnosti možnost volby, jestli se bude brát ropa zprava nebo zleva. Jestli po všech nových instalacích potvrdíme, že v TALu vznikla nová kapacita, měly by se začít utlumovat dodávky ropy z Družby. Ale to je věcí Unipetrolu, jak připraví změnu logistiky a ukončí smlouvy na dodávky ropy z Ruska, a naopak nasmlouvá nové dodávky, což je třeba udělat s předstihem minimálně dvou až tří měsíců.

Zaujalo mě, že jste Českou republiku, respektive MERO zastupoval loni na mezinárodní konferenci v Kanadě, která se koná jednou za tři roky. Nové ropovody se už nebudují, tak o čem tak velké konference pro provozovatele ropovodů vlastně jsou?

Ono se to moc neví, ale tohle pořádá celosvětová organizace, která má poměrně dlouhou historii a sdružuje asi 60 zemí. MERO je jejím dlouholetým členem. Tím, že se tenhle obrovský kongres koná jednou za tři roky, tak to má pro nás podobný význam jako pro sportovce olympiáda. Myslím, že na té poslední konferenci zanechala významnou stopu i Česká republika, kterou zastupuje česká národní organizace WPC Energy, jejíž jsme členy. Měli jsme tam dvě zajímavé prezentace a pan Souček potom dokonce moderoval jednu odbornou sekci. Je to prostě jedinečná příležitost, kdy můžete vystoupit z našich řekněme lokálních problémů a vyslechnout si, jaké problémy se řeší celosvětově a kam se to všechno posouvá. Strašně zajímavé jsou výsledky některých analýz, kdy vidíte, že globálně se vytěží miliardy tun ropy do roku 2050 a spotřeba energie neklesne. Vzhledem k tomu, jak se dnes investuje do těžby je jasné, že se produkce ropy do pěti ani deseti let neutlumí. A naopak, vystoupil tam třeba ministr hospodářství Saudské Arábie, který mimo jiné prezentoval, jak jeho země investuje do výroby zeleného vodíku. Saudové tuto energii nabízejí i Evropanům a jsou schopni produkci zeleného vodíku klidně zdvojnásobit. A nyní se zvažují projekty, jak tento vodík k nám přepravovat.

Existuje nějaká možnost pro využití ropovodu, kterým už nebude proudit ropa?

Právě běží pilotní projekt v Japonsku nebo ve Skotsku. Jedná se o to, že látku určenou na přepravu hydrogenujete a v cílovém místě dehydrogenujete, čímž z ní dostanete právě vodík jako nosič energie. A přesně pro tenhle typ media je v podstatě použitelná i naše infrastruktura, ať to jsou ropovody, čerpadla, skladovací nádrže nebo produktovody. Na druhou stranu se zatím většinou jedná právě o pilotní projekty bez nějakého komerčního backgroundu. Právě v těch odborných sekcích kongresu pak zjistíte, jakou to má účinnost, efektivitu a provozní komplikace nebo jaké to má potencionální zákazníky. No, a na základě toho pochopíte, že ty vize, jak za 10 let nebude třeba ropy, jsou úplně liché.

Vy si dokážete představit, že bude ropa něčím nahraditelná?

Co se týče kapalných paliv, tak k tomu chybí zdroje. Není k dispozici dostatek přírodních obnovitelných olejů, tolik odpadů, štěpků, plastu apod. aby se to množství ropy, které se dnes zpracuje dokázalo nahradit. Na druhou stranu to není jen o pohonných hmotách. Věřím tomu, že jsou případy, kdy dává smysl používat elektromobily. Třeba ve městech. Jestli budou k dispozici dostatečné a spolehlivé zdroje zelené energie a elektřina se nebude vyrábět pálením uhlí, pak taková doprava smysl dává. A další věc je, že ropa se nepoužívá pouze pro výrobu pohonných hmot. Bez ropy například nevyrobíte asfalt a další látky. 40 procent produkce rafinerií se netýká pohonných hmot a ten podíl ještě poroste.

Autor: Jiří Kaloč, Zdroj: Petrol magazín